Archiv autora: miloslav laštovička

kolečka a čtverečky

teorii koleček a čtverečků používám už dlouho. ani není moje, inspiroval mě k ní můj někdejší šéf a využívám ji ve své manažerské práci, zejména potom při přijímacích pohovorech. včera mi ale při jedné diskusi zapadla do mnohem jasnějšího kontextu a protože má svůj základ ve výchově a přístupu ke vzdělávání a projevuje se po zbytek života, chci o Vám o ní něco říct. možná to pro Vás nebude nic nového, možná s ní nebudete souhlasit, ale možná Vám to v něčem otevře oči…

když v práci pracuji s lidmi v týmu, rozděluji si je v hlavě na kolečka a čtverečky. představte si nějaký prostor (projekt, pracovní úkoly, atmosféru ve firmě, …), který potřebujete pokrýt (zaplnit) lidmi. ideálně tak, aby byl prostor celý vyplněný a měli jste potřebné úkoly zajištěné. Pokračování textu kolečka a čtverečky

když je čas a chuť přemýšlet…

níže uvedené postřehy mě zaujaly a donutily přemýšlet a protože je čas prázdnin a letního klidu, napadlo mě, že by vás mohly také přimět k zamyšlení a třeba se vám některý z nich spojí s vlastní zkušeností, třeba vám otevře oči a třeba to bude poslední kapka, která vás přiměje k činu.

nespěchejte. cílem není tento článek přečíst…

„kýmkoliv budeš, nic mě nezklame; nemám žádné představy o tom, jaký bys měl být, co bys měl dělat. netoužím po žádných představách o tobě, chci tě pouze poznávat. nikdy mě nemůžeš zklamat.“
mary haskell

„sledování malých dětí jak se učí, může způsobit revoluci našim názorům na vzdělávání.“
– 
peter gray

„hlavně hraj na piáno věci, které tě těší, dokonce i tehdy když ti je učitel nezadal. to je cesta, kterou se naučíš nejvíc, když děláš něco s takovým potěšením, že ani nevnímáš jak běží čas.“
albert einstein (ke svému synovi)

„nikdy jsem nedopustil, aby škola stála v cestě mému vzdělání.“
– mark twain

„nejsem dost mladý na to, abych věděl všechno“
oscar wilde Pokračování textu když je čas a chuť přemýšlet…

když je výsledek víc než prostý součet

nedávno jsem se účastnil zajímavé diskuse. poměrně podnětné a smysluplné. byla o tom, jak podpořit rodiče i děti – jak co do rozvoje, tak co do jejich domácí ekonomiky. bylo to o tom, jak je smutné, že počítáme, kolik dětí si můžeme dovolit namísto, abychom plánovali kolik jich skutečně chceme. bylo to o tom, že kvalitní výchova a vzdělávání dětí pouze jejich rodiči je v praxi utopie. mimo to, že dětem brzy přestane dávat tolik, co reálně potřebují, poměrně dost to energeticky i časově vysává rodiče. to možná znáte, ne?

tím nechci říci, že by rodičovství bylo za trest. čas s dětmi umí také neuvěřitelně nabíjet, ale ve všem je třeba držet rovnováhu. co je moc, je někdy příliš a když chci pro své dítě to nejlepší, je třeba si přiznat, že sám na to nestačím.

no, ale zase jsme pouze nefňukali, jak je doba zlá a jak je život těžký. jak to mají ti bohatí jednodušší a jak nás systém dotlačil tam, kde jsme :-D
spíš jsme hledali řešení a bavili se o tom, co s tím tedy udělat? jak systémově,  tak individuálně a konkrétně. a hlavně, co můžeme udělat teď hned. a třeba sami u sebe. Pokračování textu když je výsledek víc než prostý součet

chce být dítě slyšeno nebo pochopeno?

na jednom z workshopů nenásilné komunikace mi docvakla dost zajímavá věc. alespoň pro mě to byl slušný objev. určitě se týká i dospělých, ale mě upoutala zejména z pohledu dětí. co myslíte, chce dítě být slyšeno nebo chce, aby bylo pochopeno?

na zmíněném dvoudenním workshopu mě tahle otázka zasáhla a odpověď na ni mi přijde jako klíč ke komunikaci s dětmi. a komunikace je branou k výchově i vzdělávání. má pro mě tedy zásadní význam. tak jak to tedy je?

je mezi těmi pojmy rozdíl? jak to máte Vy sami? chcete být slyšeni nebo pochopeni? Pokračování textu chce být dítě slyšeno nebo pochopeno?

medvídek zlatovídek

máme doma ideální vzdělávací pomůcku. medvídka zlatovídka.

je to takovej napůl imaginární méďa – vidět ho můžou jenom děti. dospěláci mají smůlu. ale mohou ho alespoň slyšet. medvídek zlatovídek je s náma celý den, ale jeho čas přichází až před spaním. před samotnýma pohádkama, je totiž čas si s ním povídat. když ještě děti neuměly moc mluvit, říkal jim medvídek, co všechno dnes dělaly, co bylo supr a co se naučily. a teď, když už mluvit umí samy, vyprávějí ony jemu, co dnes zažily, co bylo ve školce, s kým šly na procházku, kolik toho snědly a co se jim dnes moc líbilo.

medvídka ale začínáme využívat i k učení se. eliška s mikim mu třeba popisují, jak se správně přechází přes silnici, proč se čistí zuby nebo jaká barva vznikne když se smíchá zelená a červená. jindy mu zase říkají do kolika umí počítat a medvídek je našimi ústy případně doplní, když je zajímá, jak čísla pokračují. Pokračování textu medvídek zlatovídek

Vašich 14 odpovědí

jestli čtete tento blog, zřejmě se Vás nějakým způsobem dotýká otázka vzdělávání dětí. v tomto příspěvku bych rád nabídl větší objasnění tohoto tématu. nikoliv však od sebe k Vám, ale Vaše vlastní objasnění a pohled na věc. co vzdělávání dětí znamená pro Vás?
tedy má-li Vám čas, který tomuto článku věnujete něco přinést, budu chtít, abyste při něm pracovali.

a co chci, aby Vám přinesl?
než jsem začal psát blog RodinneVzdelavani.cz, řešil jsem to samé. došel jsem k tomu, že vzdělávání dětí je pro mě mnohem širší, schovává v sobě otázky výchovy, otázky osobního rozvoje rodičů, vzdělávání v zaměstnání, výběru přátel, nezbytných rozhodnutí (ne vždy příjemných) a odvahy pro ně a nové otázky se stále občas objevují. cvičení obdobné tomu, co najdete níže mi ukázalo cestu a i když ne celou – a ani dnes nevidím za příští zatáčku, cítím, že je správná.
budu velmi šťastný, když na konci článku budete o kousek dál jednak ohledně smysluplnosti tématu vzdělávání dětí (Vaši vlastní a jedinečná) a jednak budete vědět, co je Vaším prvním krokem, abyste se na ni vydali.

na tento blog si nechte víc času a proházejte jej prosím postupně. bod po bodu. a když se někde zaseknete a nevíte, počkejte až vědět budete. den, týden nebo rok. blog neuteče. až poté prosím pokračujte. Pokračování textu Vašich 14 odpovědí

jak jsme byli v Přírodní škole

v rámci našich aktivit v EduFóru jsme nedávno navštívili na půl dne gymnázium Přírodní škola. z údivu nevycházím ani teď, dva týdny po návštěvě a říkám si, že by bylo dobré dát sem pár poznámek a několik ohlasů od návštěvníků.

tedy, jedno úterní ráno jsme se sešli v 7:40 na štrossmajeráku a zamířili do nejvyššího patra jedné základní školy, které má pronajato Přírodní škola. tam nás už čekal František Tichý a uvedl nás do největší místní učebny, kde se celá škola setkává každé ráno na 15 minut a společně začínají den.

pak už to šlo celé dopoledne ráz na ráz, bylo krásně organizovaně neorganizované a každý jsme dostali poměrně volnost, jaké hodiny navštívit, s kým a jak dlouho mluvit a co si projít. já ten den viděl takto… Pokračování textu jak jsme byli v Přírodní škole

hodná holčička / hodný chlapeček

tohle je pro mě ta nejhorší výchovná a vzdělávací mantra, kterou znám. vídám a slýchám ji v tolika obměnách a tak často, že mě z toho nejednou přepadá smutek a vztek zároveň. a věřte, že vím, o čem mluvím, protože v tomto módu jsme byli vychováváni i my doma a prošel jsem klasickou téměř vesnickou základní školou, kde poslušnost byla cílem. já byl hodně poslušný jedničkář.

přitom jsem si jistý, že moji rodiče dělali to nejlepší co mohli, laskyplně nám dávali vše co mohli a udělali by pro nás první poslední. stejně jako dělají mnozí rodiče a učitelé, kteří v tomto duchu pracují s dětmi dnes. právě v tom je pro mě ta největší strašidelnost téhle mantry.

co vyroste z dětí které se od malička učí pěkně poslouchat? dělat, co je správné? dbát pouze na názory druhých? vnímat, co se sluší a co se nesluší? nezklamat své rodiče, kteří se přece chtějí pochlubit, jak je jejich dítko krásně hodné? mít krásné známky? co vyroste z hodných holčiček a hodných chlapečků? Pokračování textu hodná holčička / hodný chlapeček

domácí vzdělávání na druhém stupni

v posledních dnech jsem na sociálních sítích zachytil takovou skoro-hysterii kolem rozhodnutí ministra o zrušení možnosti domácího vzdělávání na druhém stupni. jako fanoušek domácího vzdělávání mě tohle rozhodnutí samozřejmě mrzí.  vážně uvažuju o domácím vzdělávání našich dětí a i když mají do druhého stupně daleko, chtěl jsem, aby tato cesta byla prošlapána už nyní.

nu což, ministerstvem posvěceno to není. ale důvod k hysterii už vůbec ne. miluju princip osobní svobody a tak je zřejmé, že ministrovo slovo má prd váhu co do vzdělávání mých dětí. budu mluvit za sebe, jako bych měl děti starší, ať to nevyzní jako moralizování.

co mi je do toho, že ministr plní stranickou zakázku a politickou povinnost. co mi je do toho, že má takový či onaký názor. vlastně ani neznám jeho soukromý názor, vidím jen to, co musí interpretovat navenek. pro mě je to jenom známka, že touto cestou to nejde, tak je třeba hledat jinou. a jak řekl hannibal, cestu si buď najdu nebo udělám. tento citám miluju a plně se s ním ztotožňuji. jako by hannibal byl čech, či co :-)

(když nám shodou okolností při svatbě oddávající přečetl tento citát byl jsem jako v mrátotách). Pokračování textu domácí vzdělávání na druhém stupni

rozhovor s Františkem Tichým

mimo jiné i jako pozvánku na blížící se „EduFórum na návštěvě“ jsem připravil malou ochutnávku a to rozhovor se zakladatelem a ředitelem gymnázia Přírodní škola. panu Františkovi děkuji za příjemnou atmosféru a hlavně čas pro tento rozhovor, který se odehrával v době vrcholících příprav na přijímací zkoušky v Přírodní škole.

dozvíte se něco o proměně školy za více než dvacet let její existence,  o názorech Františka Tichého na současnou podobu vzdělávání u nás, kde hledá inspiraci, ale i něco přímo o něm samotném a jeho plánech do budoucna. v neposlední řadě také to, co (ne)očekávat od připravované návštěvy…

jste aktuálně v procesu přijímaček, skvělá příležitost zeptat se na proměnu Přírodní školy za víc než dvacet let její existence…

no ano, zítra a pozítří jsou přijímačky… my samozřejmě když jsme začínali v těch devadesátých letech, tak o nás nikdo nevěděl, byli jsme dávání spíš jako taková atrakce na školským úřadě, tehdy byly ještě školský úřady. no a na ministerstvu jsme tehdy měli přezdívku, že jsme „skaut s maturitou“ a tak jsme děti získávali těžce, spíš přes známý a tak. a protože si škola sama určovala koho příjme a koho ne… nebyl to ještě tak svázanej proces jako je dneska ty zápisy a tak… tak jsme prostě vzali děti hlavně na výlet a nejvíc rozhodující bylo to, jak na nás ty děti působily. vybrali jsme prostě ty děti, co se nám zdály vhodný. ono jich zase nebylo tolik, takže někdy byly roky, kdy jsme brali v poměru ze dvou jednoho, ale taky byly roky, kdy se nám hlásilo dvacet tři dětí a brali jsme dvacet jedna. a není to tak dávno, třeba ten letošní maturující ročník, což shodou okolností jsou výborný děti. prostě bylo to tak, že ty děti, co se k nám už hlásily, si to přirozeným procesem našly a těm rodičům to vyhovovalo… vlastně byly ty správný. a jak tak narůstá poslední roky za prvé zájem o alternativní školství a za druhé i taková ta pověst, že jsme dobrá škola – asi, já nevím – tak ten počet lidí pořád narůstá. Pokračování textu rozhovor s Františkem Tichým