egoista

„nemůžeme zůstat slepí vůči faktu, že dítě je ve své podstatě egoista. na nikom jiném nezáleží. pokud je ego spokojené, dostáváme to, co nazýváme dobrem. pokud ego strádá, dostáváme zločin.“

tohle jsem si nedávno někde přečetl. a fakt že jo! víme to všichni a málokdo z nás to umí pojmenovat. tak nějak chceme, aby to bylo jinak, aby se – právě to naše – dítě dělilo s ostatními, myslelo na druhé a nebylo tak „ošklivě“ sobecké. a i když se tak děje a dítko se chová tak krásně nesobecky, jsem přesvědčen, že je to jen proto, že za to bude pochváleno nebo jinak odměněno.

dítěti patří celý svět. a přesně tak to je správně. musí to tak být. jak jinak by mohlo poznávat a učit se než přes svoji vlastní zkušenost. ono je to jediné, co existuje a od narození má jedinou přirozenost. přežít. k této přirozenosti nepatří žádný z našich sociálních návyků a zvyků. bohudík. vše, naprosto vše, co se objeví v okolí dítěte vnímá skrze sebe a své potřeby a dle toho také reaguje.

chceme-li si ušetřit trochu nervů (a to každému rodiči bez výjimky doporučuji), akceptujme to. smiřme se s tím, že proces učení se začíná u sebe sama a teprve až jsou naplněny vlastní potřeby (mám dost hraček, dost jídla, dost pozornosti rodičů), potom si začínám uvědomovat, že tu nejsem sám, že mám své sourozence, kamarády ve školce, či na hřišti.

znám to, protože i dospělí jsme takoví. a nelžeme si, že ne :-) máme už rozvinutější sociální vnímání,  (bohužel) víme, co se od nás očekává a tak se umíme přetvářet. nemyslím to jen ve špatném slova smyslu, ale i v tom dobrém. sami chceme být občas někým, kým tak úplně nejsme. ale odpovězme se, čí potřebu a jakou vlastně naplňujeme tím, že se staráme o druhé?

zkusme se tedy chvíli dívat z vyšší perspektivy, pochopme, že se všichni, ne jenom naše děti, rodíme jako egoisté a že to tak musí být. máme-li existovat jako individuality a přispívat k rozmanitosti lidského druhu, potřebujeme najít vlastní cestu. a vlastní cestu hledáme přes sebe (ego, mysl, duši, …). jakékoliv omezování tohoto procesu je nepřirozené.

a tak než se začnete na své dítě zlobit a přikazovat, aby se rozdělilo, aby nesoutěžilo nebo aby poznalo, kdy má dost, zkuste třeba udělat pravý opak toho, co děláte jindy. dejte mu přesně to, co žádá a dávejte tak dlouho, dokud chce. zázrak se začne dít, až dítě pozná, že všeho má dost, že se nemusí obávat, že by strádalo a že se může dělit. uvidíte sami!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.