hledání pokladu na velký pátek

nemohu se nepodělit o jeden z nejkrásnějších dní za poslední dobu :-)

poprvé byl letos státní svátek na velký pátek a tak jsme hledali program pro děti. ve hře byla zoo, ale jakmile padla zmínka, že se otevírají skály a dobrý člověk tak může najít poklad, bylo jasno.

jasno tak bylo minimálně týden a tak jsme s dětmi každý den cestou do školky (jezdíme nejčastěji vlakem) vyhlíželi z okna, kde jsou ve skálách díry a ve které by ten poklad mohl být asi nejlepší. mezi srbskem a karlštejnem je pro tyhle účely naprosto ideální okolí a tak jsme už odpočítávali dny do velkého pátku.

v pátek jsme si řekli, že vyrazíme co nejdřív ráno (aby nám poklad někdo nevzal, to dá rozum). manželka s naším nejmladším měli poslední den měsíční rehabilitační terapie a tak s námi nemohli. vyrazil jsem tedy s eliškou (6) a mikim (4) sám. cestou na vlak trochu poprchalo, ale to byly poslední kapky toho dne, takže paráda.

už když si děti kupovaly (o půl osmé ráno) lístek, překřikovaly se kdo že paní pokladní popíše kam vlastně jedeme, co tam budeme dělat a co si možná odneseme. paní chvilku nechápala (možná taky nerozuměla, ono když dva skřítci vykřikují nesouvislé věty ve chvíli, kdy to nečekáte, chce to trochu času a úvah), ale pak se usmála, přidala barevné dětské jízdenky a časopis českých drah a jelo se.

jeli jsme celou jednu zastávku z berouna do srbska, ale já měl hodně napilno. předně, bylo třeba někde na internetu najít takovou tu povídačku „skálo, skálo otevři se, pusť člověka dobrého, …“. pořád jsem hledal v erbenově kytici, ale až ex post mi kolega v práci vysvětlil, že tohle je přece z krakonošových pohádek a říkala to anče. no budiž, nenašel jsem. vymyslím na místě.
druhým, zásadnějším a pro úspěch výpravy stěžejním rébusem, bylo vymyslet, jak truhlu s korálkama, čokoládovýma penězma a kinder vajíčkama dostanu z krosny na zádech do jeskyně (až nějakou najdeme) tak, aby si toho děti nevšimly. z hlavy se mi kouřilo, ale nic jsem nevymyslel (mimochodem, v hlavě jsem to řešil celý týden a sázel na to, že až budu muset, nápad prostě přijde). nepřišel, tak jsem aspoň doufal, že tam budou i další lidi a nějak je poprosím o pomoc. z vlaku jsme tedy vystoupili v různých stavech. děti v naprosté euforii, že je poklad blízko. já v zoufalství, že nemám ani říkanku, ani nápad.

jediné, co bylo dáno byl směr cesty. před pár lety jsme na procházce s manželkou narazili na jeskyni u kody (taková vesnička / osada uprostřed lesů). ta byla, co si pamatuju dost velká na hledání pokladu a pokud bychom cestou nenarazili na lepší místo, bude toto vyhovovat dokonale. nevýhoda je, že cesta od vlaku má asi tři kilometry, z čehož asi 2.900 metrů je do prudkého kopce. (skoro nekecám).

čekal jsem tak vysílení dětí, časté svačiny a protesty, ale prdlajz. štrádovaly si to a kopec jsme vyšli snad ve světovém rekordu. nahoře ve vesnici jsem tedy vysílením padl, snědl svačinu a zkoušel protestovat. děti mě ale motivačně domluvily a vyrazili jsme po žluté dál s cílem najít modrou a po té je to už pár set metrů k jeskyni. to jsme vyzjistili z ukazatelů.

byl jsem na pokraji sil, duševních (stále jsem neměl říkanku ani nápad) i fyzických (on se ten poklad, jídlo na den, oblečení a další docela pronese). fyzické a duševní síly dětí ale právě gradovaly. „tatííí, už póóóď“.

konečně modrá. zbývá 500 metrů. míjíme skauty, co tu mají nějakou spartakiádu, ale to jsou taky jediní lidé, které jsme potkali. u jeskyně tedy asi nával nebude. 300 metrů. přidáváme do kroku. 200 metrů. tady by už ta odbočka někde měla být. vzpomínám si, že jeskyně je trochu mimo cestu. 100 metrů. tady je. pěšinka vlevo a po pár metrech sešup dolů k jeskyni. její vchod je vidět a děti nadskakují zvědavostí.

ještě je zastavuju, že se musíme na kopci vyfotit v zoufalé naději, že se objeví náhodný kolemjdoucí, kterému šoupnu truhlu do ruky s jasným pokynem a děti zabavím pádem a kotrmelci z kopce. fotka. ještě jedna. nikde nikdo. na další děti nečekají a běží dolů k jeskyni. cestou překonávají padlý kmen stylem keňských steeplerů, zatímco já jej přelézám obkročmo. pak už běžím za nimi (opatrně, aby to kilo korálků neštěrchalo na zádech). doháním je u ústí jeskyně. nápady moje, přijďte už!!!

„tak do toho mládeži, běžte hledat“ posílám je.
„no to néé, přece ještě musíme zaklepat kamínkem na jeskyni a poprosit, ne?“ mluví oba skoro jednohlasem
„no… to je pravda …“ už to mám „otvírací kamínek musí dobrý člověk najít v místě, kde překročil padlý strom, … hmm, byl tam nějaký?“
oči jim zazářily „jo, jo, kousek odsud, támhle. tam nějaký kamínky byly“ a rozběhly se než jsem stačil říct 3x sláva.

měl jsem tedy asi 10 sekund na vybalení truhly, zaběhnutí na konec jeskyně, ukrytí pokladu a vrácení se zpět. truhla se v krosně zasekla, ale vyrval jsem ji. nebyl čas. šup do jeskyně. na konci byl kámen, za který jsem truhlu položil a mazal ven. právě včas. děti se vracely z kopce dolů s kamínky (miki spíš s balvanem) a tak jsem chytl foťák a předstíral vášnivé focení.

„tati, tyhle kameny tam byly. kam máme klepat?“
„přesně sem, na tuhle stěnu a opakujte po mě“ a slova mi naskakovala sama „skálo, skálo otevři se. pusť člověka dobrého. trochu pokladů svých, vydej z bohatství svého. prosíme a slibujeme, že nebudeme lakomí, dál už hledat nebudeme, ať najdou i děti, jako my. skálo, skálo děkujeme a i když nic nenajdeme, zlobit se přec nebudeme“
no, skoro sem si chtěl zatleskat :-)

eliška a miki tak vyrazily do jeskyně a hledaly. nejdřív ven přinesly střep z láhve od piva – jestli to je poklad. říkám, že tohle -byl- poklad a musí hledat dál. pak našly houbičku, ale také se s tím nespokojily. půjčily si tak mobil s baterkou (skutečnou baterku jsem nechal doma) že půjdou hledat na konec jeskyně. teď jsem zase skoro nedýchal já.

a pak ji našly! radostí ani mluvit nemohly a nesly ji rychle ven. před jeskyní otevřely a miki úplně poskočil. eliška křičela, že to věděla, že poklad najdou a zkoumaly co tam všechno je. udělal jsem za tu chvíli asi 50 fotek ve snaze zachytit tu radost na snímky. pa-rá-da!

tu chvíli jsme si užívali. každý po svém, ale byla nádherná. všichni jsme cítili upřímnou radost a štěstí.

teď konečně přišel čas na svačinu a plán další cesty. měli jsme v plánu hledat poklad celý den, ale teď ještě není deset a my ho už máme. a jakej.
po svačině jsme se tak vydali přes les do korna a pak dolů do karlštějna. poklad si děti nesly, střídaly se a každých deset minut kontrolovaly, jestli tam pořád je a jestli se nezměnil v kamení. znáte to…

v karlštejně jsme měli nějakou půlhodinku na vlak, tak jsme zašli na slavnostní džus. v hospodě děti vytáhly truhlu obřadně na stůl a přepočítávaly čokoládové zlaťáky. ostatní stoly do jednoho na ně koukaly s otevřenou pusou a skoro to vypadalo jako v loupežnických pohádkách.

pak už vlakem do berouna, pochlubit se pokladní (ta byla stejně překvapená jako děti u jeskyně) a autem domů. tak krásně unaveni jsme dlouho nebyli. a příští rok jdeme zas a tentokrát i s mamkou a štěpánkem, aby taky viděli, jak se hledá poklad :-)

2 komentáře u „hledání pokladu na velký pátek

  1. Takhle napínavé jsem to nečekal. Skvěle popsáno a radost dětí musela být obrovská… Super a díky za inspiraci!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.