já už nechci do téhle školky!

stalo se to pár dní nazpět. vyzvedávám děti ze školky, všechno v pohodě, je veselo, loučíme se, usedáme do auta, rozdám krmení, aby děti vůbec přežily těch 20 minut cesty, porovnám dalších x obrázků a výtvorů, co si zase nesou domů a vyrážíme. když po chvíli, zničehonic vypálí eliška „tu“ větu:
„já už nechci chodit do týhle školky!“ a hned ještě přidá, aby bylo jasno „budu zítra s mámou a štěpíkem doma“

uff. na tohle teda reakci nemám. školku oba přece milují, občas chtějí být ráno první a velmi často vyzvedávat jako poslední, aby tam všechno stihly. tohle se mi nezdá, nikdy žádná zmínka, náznaky nebo něco takového a teď taková jednoznačnost. něco se dnes muselo stát, to je jasný. ale co máme před sebou minimálně dvacet minut v autě a pak ještě chvíli doma než dorazí manželka s nejmladším skřítkem z rehabilitace, nechce se mi ještě využít práva silnějšího „prostě půjdeš a basta“. půjdu na to tedy zatím od lesa…

 já: „aha, nechceš už hodit do hlásku“
eliška: „ne, ani do školy“
já: „ani do školy ne, tak to nám to pěkně vyšlo, takhle po zápisu“
eliška: … ticho …
já: „takže od zítřka už chceš být doma a už nikdy nechodit do hlásku. ani do školky, ani do školy“
eliška: „jo“ chvíli ticho „chci do jiné školky, najdeme nějakou, že? třeba do suchomast“
já: „hele, určitě to nějak vymyslíme. ale teď je březen a to už školky neberou. a od září máš chodit do školy, společně jsme vybrali hlásek, byla jsi na zápisu a vzali Tě. jinou školu v záloze nemáme, nepočítali jsme s tím. dost jsi mě teď překvapila a nevím ještě jak to uděláme…“
eliška: „no tak do školy potom chodit budu, ale do školky už ne. nikdy“

fajn, říkám si. škola vyřešená. teď už jen školku a je to v suchu. ale zase tak snadné to není…
já: „ok, takže do školy chodit chceš a to teď řešit nemusíme, je to tak?“
eliška: „hmm“
já: „tak dobrá, tak teď už budeš doma. novou školku nestihneme najít a od září budeš chodit do školky. dám zítra vědět tetám, že už tam chodit nebudeš a s mámou doma vymyslíme, co budeš doma dělat. možná budeš doma muset někdy být chvíli sama, ale to zvládneš (trochu manipulativně ji straším, vím, že nechce být doma sama), budeme se snažit, aby to bylo co nejmíňkrát“
eliška: „já nechci být sama doma“
já: „já vím, ale ne vždycky to půjde zařídit. ale to vymyslíme, až to bude potřeba řešit, třeba by Tě někdo mohl pohlídat. uvidíme. do školky to ale už říct můžu?“
eliška: „jo, řekni jim to“
já: „co kdybychom o řekli spolu, tety budou překvapený a budou se ptát“
eliška: „nechci, řekni to ty“
já: „dobře a co jim mám říct jako důvod, že už tam nechceš chodit? určitě je to bude zajímat?“

klíčová otázka mého snažení. teď se to může zlomit…
eliška: „no, že už tam prostě nebudu chodit. a vezmi mi i všechny věci domů, jo?“
hmm, tak nic.
já: „dobrá. a jak dnes ve školce? nezlobil Tě třeba někdo? nebouchl Tě nebo tak?“
eliška: „viktor mě bouchl“
ha! že by stopa?
já: „viktor, jo?
teď se přidává i miki, který se zatím nezapojuje „jo, mě taky bouchl, on děti občas bouchá“
já: „aha, tak to seš ráda, že viktor asi ještě do školy nepůjde, že?
eliška: „hmm“
já: „a kdyby viktor nějaký dny do školky nešel, to bys tam šla?“
eliška: “ ne, vždyť sem říkala, že tam už chodit nebudu“

já: „a co Ty miki, Ty taky nechceš chodit do školky?“
miki: „já nevím, asi jako eliška… nebo já chodit budu“

tak viktor to není. sice u toho zněla dost bolestínsky, ale viktor „TEN“ důvod nebude. tady se děje určitě ještě něco jiného… dám tomu trochu času. přijeli jsme domů, převlíknout a tak. děti si jdou hrát, ohřeju večeři (manželka přijede se štěpánkem z terapie až pozdě).
u večeře to zkouším znovu otevřít…
já: „eliško, pořád to platí, že už nebudeš chodit do školky?“
eliška: „jo“
já: „a co je ve školce a už není ve škole? co bude ve škole potom dobrý?“
eliška: „nevím“
já: „aha, ptám se, protože zítra máte mít předškoláky, takže by to bylo půl den ve školce a půl den ve škole. předškoláky jsme Ti zaplatili a bylo by to plejtvání peněz, kdybys tam nechodila a taky by to byla škoda, když do školy chceš…“
eliška: chvílí přemýšlí… „a mohl bys mě zavézt až přímo na předškoláky?“
já: „nemohl, pojedu do práce. mamka by Tě ale mohla vzít až pojede se štěpánkem na terapii, ale i tak bys ve školce tak dvě hodinky musel zvládnout a pak už škola. to by šlo, ne?“
eliška: „já ale nechci do školky“
já: „eliško, každej den asi neudeme umět zařídit, abys byla doma. šlo by se domluvit, že bys do školky chodila jen třeba dva dny v týdnu a zbytek byla doma? s mamkou bychom si to nějak zařídili, abychom všechno vyřídili v ty dny, co bys chodila do školky a zbytek by s Tebou mohl být někdo doma. co?“
eliška: opět chvíli přemýšlí… „tak to, tak já bych chtělo chodit ve čtvrtek a v pátek. a od pondělí do středy bych byla doma“

to už je lepší, už tu máme částečnou docházku do školky. ale škoda, že dnes je úterý, věřím, že když dojdeme k tomu, proč nechce ZÍTRA do školky, vyřešíme to celé.
já: „to by šlo. jen zítra to ještě nemáme zařízené, tak by jsi šla zítra, čtvrtek, pátek a příští týden jen čtvrtek a pátek, ok?“ sice opět lehká manipulace, ale co kdyby :-)
eliška: „to ne. já zítra nechci“
já: „co je za problém? viktor? nebo nějaká teta?“
eliška: „nic, jen tam prostě nechci“

teď už zvažuju použití síly. zkouším to celou dobu po dobrém a transparentně na eliščině straně, chci ji rozumět a podpořit, ale taky není možný, aby si určovala, kdy do školky půjde a kdy ne bez ohledu na náš program. a navíc, je to určitě nějaká – z pohledu dospěláka – blbost.
napadá mě ještě poslat sms tetě (učitelce) elišky ze třídy. ptám se, zda se dnes nestalo něco divného. a učitelka promptně sms odpovídá, že vše bylo super, hráli si a když přišly z venku, eliška si utřela ruce do prostěradla spolužáka a jiná teta jí tedy to prostěradlo zabalila domů na vyprání. ale prý i přesto byla eliška veselá. domů, ale žádné prostěradlo nepřinesla. tak tudy tedy…

já: „eliško, zítra až Ti budu brát věci ze školky vezmu i všechno na vyprání, jo?
eliška: „jo, jasně“
pak se zarazí… „jak to jako myslíš?“
já: „no, když někdo končí ve školce, vypere všechno povlečení a vrací ho čistý, víš?“
eliška: evidentně chvíli přemýšlí…. „tati, já budu chodit do školky“

HA! rychlé bingo.

já: „no tak to je super, to mám docela radost, víš?“
eliška: „jenom, já sem dnes ušpinila prostěradlo, měla ho vzít domů, ale když sem se oblíkala nebylo tam a nikde sem ho nemohla najít“
já: „… a bojíš se tak zítra přijít do školky bez něj…“
eliška: „jo“ natahuje na brečení
já: „a co kdybych šel ráno s Tebou a řekli jsme, že jsme to prostěradlo nemohli najít, poprosili o pomoc s hledáním a vzal bych ho domů zítra?“
eliška: „tak jo“ evidentně šťastná :-)
a já taky.

a bylo. než přijela manželka domů, bylo téma vyřešeno. trvalo to docela dlouho, ale jsem rád, že ten proces byl přesně takový. druhý den jsme prostěradlo našli v sušárně, třetí den ho vrátili vyprané a dnes už je to zapomenuté téma. a že se eliška každý den do školky těší, na to vemte jed :)

11 komentářů u „já už nechci do téhle školky!

    1. děkuji, ale znáte to, konstelace x-věcí. stačilo málo a zas tak čítánkové by to nebylo :)

  1. Je moc hezké jak jste se nakonec dostali k řešení :) Držím palcec ať Vám tento rovnocenný přístup vydrží, věřím, že to má své výhody, jak vychovat slušného člověka, bez používání nátlakových metod. (Knihu Respektovat a být respektován určitě znáte?).

    1. děkujeme, knihu známe. není každý den jako tento, občas to takto s nadhledem nedáváme :-) nicméně právě nyní mi to přišlo jako hodné zapamatování. věci nebývají takové, jak vypadají :)

    1. jj, řešili jsme to. došli jsme k tomu, že je hodně perfekcionistická a nerada dělá chyby a když se dostala do situace, že při oblékání prostěradlo nenašla, nevěděla co má dělat. neřešila to, že ušpinila cizí prostěradlo, ale že ho při oblékání nenašla a nechala „někde tam“. ale souhlas, že je to na větší zamyšlení, zda v tom není ještě něco jiného. obecně nerada prohrává přitom se snažíme soutěžení nijak nepodporovat, stejně jako jí i dalším dětem dávat dostatek pozornosti. perfekcionismus rozhodně nevyžadujeme, naopak dětem chyby ukazujeme jako zkušenost. budu rád za tipy, jak případně postupovat, abychom to rozklíčovali víc.

  2. :-) pěkně. Aktuálně jsem něco podobného řešil a už jsem ztrácel naději, že to rozlousknu a opět si mě inspiroval

    1. to rád slyším (čtu), dej pak vědět jak to dopadlo. případně sepiš a postnu to sem také ;-)

  3. Nádhera :)) Můj syn trpí panickou poruchou a postupy jsou u všeho přesně stejné :) Strachy které se jeví nicotné jsou až fyzické a snaží se je řešit únikem,za mě palec nahoru :)

    1. děkuji. nemáme tušení s čím se druzí (děti samozřejmě také) potýkají. už vůbec nemůžeme tušit proč tomu tak je. naštěstí můžeme použít respekt…

  4. Mílo,

    někdy chytám z těchto dokonalých rodičů deprese, aspoň žes napsal, že né každý den se takto zadaří.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.