otec zapomíná

narazil jsem dnes na jeden hóóódně starý text. ale neznal jsem ho. napsal ho v roce 1927 W. Livingston Larned. (toho jsem taky neznal)
přečetl několikrát a říkám si, že sem určitě patří. přál bych si, aby si ho přečetl každý rodič (každý den)…

OTEC ZAPOMÍNÁ

poslouchej synáčku: vyprávím ti, zatímco ty spíš s ručičkou zkroucenou pod tváří a já pozoruji zvlhlé kudrnky na tvém zpoceném čele. vkradl jsem se do tvého pokojíku, protože před pár minutami mnou znenadání projela mrazivá vlna, když jsem seděl v knihovně u novin. proto jsem také provinile přišel k tvé postýlce.

a předkládám ti všechno, o čem teď přemýšlím: byl jsem na tebe přísný. zlobil jsem se na tebe, když jsi se oblékal do školy – tvoje tvář se totiž sotva dotkla ručníku. vyčítal jsem ti, že sis nevyčistil boty. hněvivě jsem se na tebe obořil, když jsi některé věci rozházel po podlaze.

a při snídani jsem na tobě našel nové chyby. rozlil jsi čaj. hltavě jsi jedl a kladl lokty na stůl. namazal jsi na svůj chléb příliš tlustou vrstvu másla. pak jsi si začal hrát a já spěchal na vlak. ty ses ale obrátil, zamával jsi mi na rozloučenou, a zavolal jsi: „sbohem, tatínku,“ načež já jsem se zakabonil a na oplátku tě okřikl: „narovnej se.“

a odpoledne to začalo nanovo. když jsem přicházel po cestě k domu, pozoroval jsem tě, jak klečíš a hraješ drápky. zahlédl jsem díry na tvých punčochách a ponížil jsem tě před tvými kamarády tím, že jsi musel jít přede mnou domů. punčochy jsou přece drahé, a kdybys je sám kupoval, jistě bys byl na ně opatrnější! představ si, synáčku, a tohle ti řekl tvůj vlastní táta!

snad si ještě vzpomeneš, později, když jsem si četl v knihovně, přišel jsi bázlivě se strachem v očích. vzhlédl jsem netrpělivě přes okraj novin a utrhl jsem se na tebe: „co chceš?“ a ty jsi váhavě přešlapoval ve dveřích.

nic jsi neřekl, jen ses náhle rozběhl a v návalu citu jsi mě objal kolem krku, políbil jsi mě a tvoje malé ručičky mě tiskly láskou, kterou nechal Bůh rozkvést ve tvém srdíčku, láskou, která neuvadá, ani když je zanedbávána. a pak jsi odběhl dupaje po schodech.

jen jsi odešel, noviny mi vypadly z rukou a zmocnil se mě strašný pocit. co jsem si to jen navykl? naučil jsem se jen hledat chyby a napomínat tě – to byla malá odměna za to, že jsi ještě malý chlapec. nedělal jsem to proto, že bych tě snad nemiloval, jenom jsem zkrátka zapomněl na tvé mládí a čekal od tebe víc. poměřoval jsem tě svým dospělým metrem.

a přitom v tobě je tolik dobrého a milého. tvé srdíčko je tak velké jako úsvit nad hlubokými kopci. ukázal jsi mi to tím, že jsi tak impulzivně přiběhl a políbil mě na dobrou noc. nic víc se už dnes večer nepřihodilo. přišel jsem k tobě za tmy, a teď tu zahanbeně klečím u tvé postýlky.

je to jen slabé pokání, ostatně já vím, že bys tomu ještě nerozuměl, kdybych ti, až se vzbudíš, všechno vyprávěl. ale od zítřka už budu opravdovým tátou! budu ti kamarádem, budu trpět, když budeš trpět, budu se smát, když ty se zasměješ. raději si ukousnu jazyk, než bych vypustil z úst netrpělivá slova. a budu si opakovat jako Otčenáš tato slova: „je to přece jen chlapec – docela malý chlapec!“

myslím, že jsem tě považoval spíše za dospělého. a teď, když tě vidím skrčeného v postýlce, zjišťuji, že jsi stále jen děťátko. ještě včera tě maminka chovala v náručí a hlavu sis opíral o její rameno. žádal jsem zkrátka na tobě příliš mnoho, příliš mnoho…

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.