při posledních povídáních nejen s našimi dětmi mi to došlo. všichni máme jedno společné. resp. určitě máme společného mnoho, ale jedna věc moji pozornost upoutala. každý vidíme svět ze svého úhlu pohledu. vidíme „já-svět“. jakoby nám pár týdnů po narození někdo nasadil kontaktní čočky s „já-filtrem“ a od té doby už nevnímáme svět, ale sebe-a-svět.

možná to pro Vás není žádná novinka. ale zkuste si uvědomit, že tento filtr, tento pohled na svět mají i děti. Vaše děti!

možná taky žádná novinka, ale pro mě byla. když si tento fakt uvědomím ve všech svých souvislostech a každodenních situacích – aha -, musím hodně věcí přehodnocovat.

v kontrastu pozoruji sám sebe i ostatní rodiče, učitele a další dospěláky, jak s dětmi komunikují. „říkal sem ti…“, „je to důležité…“, „to není hezké…“, „rád bych abys…“, „takhle to funguje, víš“, …

„no a co?“, musí se v duchu ptát každé dítě. stejně jako bychom se ptali v duchu my, kdyby na nás třeba šéf mluvil tímto způsobem. no a co já s tím? co to pro mě znamená? to už v těch komunikacích neslyším, ale bez toho je informace nepředaná…

komunikace je to, co slyší ten druhý. a pokud neumíme informaci předat a druhý (třeba dítě) ji nepřijme, je to bohužel naše chyba. v komunikaci s dítětem musíme být my těmi aktivními i když jde komunikace od dítěte k nám. těžko vinit dítě, že nám neumí předat informaci… musíme ji tedy umět přijmout a filtr „já-svět“ je klíčem. tímto klíčem musíme šifrovat informace k druhým, dospělým i dětem a od druhých, zejména jde-li o děti. stejně jak dobře to dokáží reklamy, politici a další manipulátoři. ale také stejně tak dobře, jak to umí koučové, psychologové nebo přátelé.

naomi aldort radí rodičům komunikovat  s dětmi pomocí tzv. SALVE (S – separation / self-inquiry, A – attention on child, L-listen, V – validate, E – empower), kde právě první dva body, které stojí za zkratkou „S“ a „A“ ukazují cestu jak na to. tedy

• „S“ – oddělte své pocity od situace, kterou řešíte a o které se s dítětem chcete bavit. vypněte svůj „já-filtr“. alespoň navenek, nechte všechny emoce a slova proběhnout uvnitř sebe, zaražte se, nic neříkejte, nic nedělejte, počkejte třeba pár sekund nebo minutu. pokud svůj já-filtr nevypnete, minimálně značně snížíte jeho účinnost
• „A“ – pozornost nyní zaměřte na dítě. podívejte se na situaci jeho já-filtrem. co vidíte jeho očima? jak se u toho cítíte? co v té chvíli potřebujete od svého rodiče?

včera večer jsem vezl děti na víkend k babičce. miki (3) nechtěl vejít do bytu a stál na chodbě. trochu mě to znervózňovalo, chtěl jsem (já) zavřít dveře a nenechávat ho na chodbě. vzal jsem ho za ruku, ale moc nechtěl. nakonec šel a cestou upustil čepici a nechal na rohožce přede dveřmi. automaticky jsem ji (já) vzal dovnitř, zavřel a zamkl. miki začal řvát, což se mi (opět já) nelíbilo, bylo už pozdě večer a v paneláku.

cestou autem jsem zrovna o těchto já-filtrech přemýšlel, tak jsem se to rozhodl vyzkoušet v praxi. držel jsem se, abych na něj nezařval, ať je ticho, že vzbudí celej panelák (stejně by to nepomohlo) a chvíli nedělal nic. neměl jsem žádnej nápad co dělat, chtěl jsem jen zařvat, zacpat mu pusu nebo mu dát na zadek, ať má proč řvát, ale zrovna mi to nepřišlo jako ideální a tak jsem mlčel. miki pořád řval.

nevím, jestli se mi můj já-filtr povedlo vypnout, ale pustil jsem se do kroku „A“ a zkoušel poznat mikiho pohled

já: „ty možná brečíš kvůli té čepici…“
miki (řvoucí): „jooo“
já: „možná si ji chtěl nechat za dveřma a já ji zval dovnitř“
miki (řvoucí): „jooo“
(to mě podrž, kvůli čepici bude takhle řvát? no nic, to si nechám pro sebe, teď dělám přece „A“ – pozornost na dítě.)
já: „tak to Tě zlobí, aha“
(ticho, miki přestal řvát)
já: „co bys chtěl?“
miki (už neřve): „dát ji tam“
já: „bojím se, ale aby se tam neztratila, chodí tam hodně lidí a někdo by si ji mohl půjčit. našel bys i jiné místo, kde by se čepici líbilo?“
miki: „na okně“
já: „dáš ji tam?“
miki: „ty“
já: „třeba sem?“
(pokládám tu zatracenou čapku na okno)
miki: „jo“
(miki už úplně v klidu si vzal z poličky zvířátka a šel si s nimi hrát do vedlejší místnosti. akce skončila.)

jel jsem zpátky a scénu si přehrával. nešlo o nic zásadního a asi existují lepší příběhy, jak s já-filtry pracovat, ale mě to přišlo úžasný. miki sice řval minutu, dvě, ale po pěti minutách bylo vše zapomenuto. jediná alternativa, jakou jsem měl po ruce znamenala řvaní minimálně pětiminutové (a to hned stereo, protože já bych hlas rozhodně neměl klidný) a vztek ještě další hodinu… funguje to, říkal sem si.

a ono to není jen o dětech, že?