mám dva citáty nebo hesla nebo co to vlastně je, které jsou ve mě dost hluboko a které by mě asi i mohly charakterizovat. jedním z nich právě to, že jen mrtvé ryby plavou s proudem. téměř cokoliv masivního, main-streamového nebo jinak drtivě dominujícího ve mě vzbuzuje strach. když budou všichni tvrdit „ano“, chtě nechtě musím přemýšlet o „ne“. tak to mám.

největší strach mám hlavně proto, že je to tak jednoduché souhlasit s většinou a jednoduché cesty (netvrdím, že jednoduchá řešení) jsou zrádné. často vidím lenost přemýšlet a udělat si vlastní názor a takový člověk se potom raději slepě kloní k davu. vždyť když to říká tolik lidí, musí na tom něco být. nechť je toho naše politická scéna (historický či aktuální kontext, to je jedno), či realita našeho životního stylu důkazem.

a to bude asi i jeden z důvodů proč musím přemýšlet nad vzděláváním našich dětí, protože „většinová klasika“ mě děsí a mám z ní strach. už jenom z principu, že je většinová. ani bych se nad tím nemusel hlouběji zamýšlet.

tady bude dobré svoje vnímání věty v titulku trochu rozvést. rozhodně si nemyslím, že jediná alternativa k cestě s proudem, je jít proti proudu. to je z mého pohledu zbytečně vysilující a krátkozraké. v alegorii s rybou a proudem se určitě i já chci dostat do cíle, ale chci nejdřív vědět, jak ten cíl vypadá?  je to nejbližší jezero, klidná zátočina v nížině nebo až slané moře? když to vědět nebudu, dopluju do slaného moře. a co když neumím žít ve slané vodě? otočím se potom a popluju proti proudu? neutopím se po první minutě ve slané vodě?

musím znát cíl (a průběžně se ptát, zda se třeba nezměnil) a podle toho plavat. v oblasti výchovy a vzdělávání dětí je naším cílem uvést naše děti do života, ukázat jim jak jej vidíme my, ale také to, že žijeme svůj život ne jejich. proto jej nemůžeme vidět stejně. chceme jim být spíš průvodci na jejich cestě za dospělostí se vším, co průvodcovství přináší. a to celé tak, aby v dítěti zůstalo „dítě“, tedy, aby mimo jiné, zůstalo šťastné.

nevíme, jak bude vypadat svět v době jejich dospělosti. víme ale, že bude jiný než je dnes a víme také to, že my nebudeme ti, kdo jej budou vytvářet. narozdíl od našich dětí. tím se samozřejmě zříkáme jakési jistoty, kterou dav miluje, ale jakmile se nad jakoukoliv jistotou zamyslíte, zjistíte, že není. že jedinou jistotou je změna. co jsou potom argumenty pro klasický způsob výchovy a vzdělávání? pro nás nic moc :-/

jaký je Váš cíl vzdělávání a výchovy Vašich dětí?

kudy vede cesta k jeho naplnění? s proudem?