cestou ze setkání skupiny cíleného vzdělávání mě uchvátila myšlenka že rodič je přece leader.  že tak, jak velcí leadeři inspirují ostatní k akci a rozvoji, jak manažeři-leadeři fungují se svým týmem, tak by měli přeci rodiče fungovat se svými dětmi. rodičovství je také leadership.

rodič je přirozeně prvním leaderem v pravém slova smyslu pro své děti. on je inspiruje, motivuje, podporuje, jde příkladem. má stoprocentní respekt. je idolem, kterým by dítě také chtělo jednou být. je nezpochybnitelnou pravdou. (tak do šestého, sedmého roku života dítěte). to je ohromná moc a ohromná zodpovědnost. zde se zasévá semínko principů a hodnot.

jak tedy uspět v roli rodiče-leadera? myslím, že platí stejné pravidla jako pro manažera-leadera, tj.

• smysluplnost

ať chcete po dětech cokoliv, nic nefunguje nedává-li jim to smysl a nechtějí-li to sami udělat. proto s nimi o všem mluvím, vysvětluji souvislosti, opakuji pořád dokola, pokud možno v klidu (jako v práci :-)). dokud netrefím hřebíček na hlavičku a nevzbudím zájem, nedává smysl se do ničeho pouštět.

tady připomenu Simona Sineka a jeho „Start with Why“. vždy se snažím uvědomit si, proč něco chci. až potom řeším kdo a jak.

typický příklad s úklidem hraček v obýváku. dítě nechápe proč by si je mělo uklidit. jemu přece nevadí. jakou by mělo mít motivaci? a pokud jej nechci strašit skřítkem Nepořádníčkem, nechápe co je špatně na tom, že tam jsou. že uklízet se musí, není dostatečný argument, to asi cítíme, že? stejně tak v práci nechápete, proč posílat report, který nikdo nečte a argument „musí se to“ je prostě slabý.

tak začneme s tím „proč?“. no protože to tátovi vadí. ty hračky vadí tátovi, ne dítěti, tak to je. logicky tedy „kdo“ není dítě, ale táta. hračky tedy začínám uklízet sám a třeba odložím pohádku. teď se to stane i jejich problém. zdržuje to od pohádky. když pochopí, že uklizené hračky jsou pro tátu důležité a pohádku nebude číst, dokud to neuklidí, je sebemotivace na světě. a pak se dějí zázraky. Eliška a Miki přicházejí a uklízejí.

o názorech typu „děláš jim otroka, omotají si tě kolem prstu“ až jindy :-)

• sebemotivace

pokud dítěti v něčem stoprocentně věřím (slovy manažera, delegoval jsem nějakou oblast) je to ještě jednodušší. mám jen dvě starosti. nepřekážet mu a ochraňovat ho před demotivátory přicházející zvenčí. ostatní zvládne samo a zvládne to výborně. stejně jako zaměstnanec za splnění stejných dvou podmínek.

tohle je přesně příklad učení se. každé dítě se chce učit a vzdělávat. hltá nové věci, pořád se ptá proč, ověřuje to v praxi. všechno nasává jako houba… čím to, že po pár letech na škole je učení otrava, nuda a jediná na cestě k ideálně strávenému dni? co se stalo se sebemotivací? nepřekáží mu v ní něco? jsou známky motivací nebo demotivací?

• autenticita, soulad s hodnotami, které žijeme. jít příkladem

kámen úrazu, pokud nejsem sám k sobě upřímný. chci po dítěti uklízet si a mám v pracovně bordel? chci po něm učit se a sám nadávám, že zítra musím na školení?

krásným a smutným příkladem je výchova doma, když jsme sami a výchova doma, když je někdo na návštěvě. jak má dítě pochopit, že jednou něco chceme a podruhé ne.

leader je někdo, koho chceme napodobit. být jako on. pokud z něj necítíme konzistentnost a opravdovost, nechceme být úplně tak jako on. není to leader.

• vzájemný respekt

dítě, žák, zaměstnanec. nikdo z nich není méně než rodič, učitel, šéf. obě strany v každém vztahu mají hodně důvodů se od sebe navzájem učit a respektovat tak jeden druhého jako svého učitele. každý z nich něco ví a něco potřebuje vědět.

samozřejmě je tu otázka zodpovědnosti a pravomocí. ty jsou rozloženy jinak a je to v pořádku, ale důvod k povyšování se tu není. učíme se navzájem a své učitele leadeři respektují.

• dovolit udělat chybu

to, že se z chyb učíme všichni víme. proč se za tento způsob učení se na děti zlobíme? zkoumal jsem to na sobě a negativní pocity ve mě v případě chyby dítěte vyvolává to, že je je to jinak než jsem si představoval. nikoliv to, že dítě udělalo chybu.

obdivuji leadery, co vědomě umí dovolit dělat chyby ostatním. myslím, že to souvisí s tím, že mají zvládnutou část očekávání a co to je a co není dokonalost. jsem přesvědčen, že když rodiče vědomě dovolují (se vším co k tomu patří) dělat dětem chyby, jsou jejich největšími učiteli. pravými leadery.

čím dál více mi připadá, že vzdělávání v oblasti leadershipu pro manažery, která zaplavují vzdělávací trh mají být směřovány jinam než na manažery. neposunulo by nás to všechny dál?