chci tímto vybídnout k odvaze vystoupit z davu, k odvaze dát na svůj vnitřní pocit, co se správné (pro každého osobně), k odvaze vybočit z proudu a jít vlastní cestou a vlastním tempem, k odvaze čelit pohrdání davu a k odvaze riskovat své ego. zkrátka k odvaze dát na svůj pocit, selský rozum či intuici a dělat správné věci správě, i když to není to, co dělají ostatní.

může jít o různá témata, třeba vzdělávání dětí, přístup ke zdraví a léčení (ano, včetně očkování), přístup k technologiím, volba toho, co jíme, trávení volného času, výběru přátel, … sami si doplníte další. nicméně princip je stejný. jde o vlastní zodpovědnost. tu máte pouze Vy! i když by bylo o tolik lehčí žití, kdybychom ji neměli. vím, je to utopie, ale existují světy, kde se zodpovědnosti můžete lépe vyhnout, třeba kim-čong-un to tuším umí zařídit. a není to zas tak dávno, co jsme takový svět měli i u nás… zodpovědnost jsme rádi předali plánovačům :-/

takže možná raději zpět do světě, kde tu zodpovědnost máme, že?

přátelé, zodpovědnost za vzdělání Vašich dětí, nemá učitel. zodpovědnost za Vaše zdraví nemá lékař. zodpovědnost za Vaše zaneprázdnění nemá zaměstnavatel. ve zkratce, zodpovědnost za Vaše rozhodování máte jen Vy sami a podtrhuji, že nicnedělání nebo odkládání rozhodnutí, je také rozhodnutí.

setkávám se s tím, že

• nevíme o tom, za co vše máme zodpovědnost
• když už si to uvědomíme, nechceme si to přiznat a děláme, že téma neexistuje
• když už si to přiznáme a chceme to řešit, nevíme jak? kde začít? jaké jsou možnosti? co je lepší? a bambilión dalších otázek přichází s každým krůčkem, kterým se posuneme. navíc zjistíme, že nám to bere příliš času a přináší příliš nejistoty, a to nechceme. chceme přeci jistotu (tu nejlepší nabízenou, ale v podstatě jakoukoliv) a chceme taky víc času, nebo se pletu?
• když už si to náhodou všechno vyřešíme a teoreticky víme, jak na to, nemáme odvahu

nejsme naštěstí v situaci před deseti, dvaceti lety, kdy jsem nevěděli, že nevíme. dnes už bezpochyby víme, že víme a kombinace strýčka googla, čím dál víc osvíceného okolí (jakože osvícenějšího než před x lety, važme si toho) a možnosti v klidu se zamyslet a popovídat si sám se sebou, nám dřív nebo později dá odpovědi na body 1-3.

to, co nám bude chybět je odvaha. nejdelší vzdálenost na světě je totiž mezi tím „vědět co dělat“ a „dělat to“. a to mi přijde obrovská škoda. znám to dost dobře. určitě jste zažili ty situace, kdy jste se k něčemu dokopali po delším přemlouvání a byli jste udiveni, proč jste tak dlouho ztráceli čas. proč jste nechtěli vykročit ze své komfortní zóny a něco změnit. ale stejně se to v podobné situaci příště opakuje a nám se nechce :-)

dlouho jsem s tím také bojoval, ale jeden článek to poměrně významně změnil a chci to dát k dobru. třeba Vás to chytí jako mě a třeba Vám to pomůže kopnout už konečně do vrtule.

ten článek byl o umírání a posledních minutách lidí. nešlo o nějaké tragédie nebo černé kroniky, ale o takovém tom připraveném umírání v kruhu rodiny nebo přátel. fascinovaly mě na tom poslední věty lidí a „moudra“ sesbíraná z úst těch, co odcházeli. a jedna z věcí, která se nápadně prolínala všemi těmi individuálními příběhy nebyla pyšnost na to, co dokázali, ale hluboká lítost věcí, které tito lidé v životě odkládali nebo vůbec neudělali. lítost nad propásnutou příležitostí, nad vlastním strachem mi přišla ve světle jistotě příštích minut tak pravdivá a ryzí, že mě dost zasáhla.

a od té doby mi v klíčových rozhodnutích pomáhá otázka: jak budu hodnotit svoje nynější rozhodnutí až přijde můj čas? budu vděčný za to, že jsem to zkoušel a hledal cesty ven z nespokojenosti nebo budu litovat, že jsem se s nespokojeností spokojil?

odpověď mi pomáhá. ať pomůže i Vám!