hned, jak jsem tu knížku rozečetl a dal prvních pár stránek, věděl jsem, že jsem narazil na poklad (to jsem ostatně tušil už díky doporučení Františka Tichého, který mi knihu věnoval). hned jsem také věděl, že o té skvělé knížce chci určitě napsat a říct ostatním, by věděli, že něco takového vůbec existuje. dlouho jsem ale čekal na nápad, jak takový článek vlastně uchopit. jednak, aby nezněl moc obecně a taky abych nepřepisoval knížku. výsledek už posuďte sami, ale není důležitý. budu rád, když vzbudím zájem u těch z Vás, co Janusze Korczaka neznají (stejně tak jako donedávna já) o jeho dílo a myšlenky.

nejde totiž o nějaké filozofování bez praxe. jde o zkušenosti téměř sto let staré, na kterých staví například i Přírodní škola nebo které najdete aplikované později třeba v Summerhillu (čímž nechci tvrdit, že se Neill inspiroval u Korczaka, ale to, že principy, na kterých oba staví jsou více než podobné). tedy věci, které dnes objevujeme ve vztahu k přístupu, výchově a vzdělávání dětí popisoval – a hlavně žil – tento polský pediatr, pedagog a spisovatel už na začátku 20.století. pro mě těžko uvěřitelné…

pokud jste již Korczaka četli, nebude to pro Vás nic objevného. jestli jeho jméno slyšíte (pardón čtete) poprvé, doporučuji pokračovat…

knížka má dvě části (původní originál měl tuším čtyři). internát – kde Korczak popisuje střet idealistického vychovatele v internátě pro osiřelé s realitou všedního dne, počtu dětí, jejich potřeb a mizivých prostředků, ať již materiálních nebo – zejména – prostředků vlastní energie, která mizí jak pára nad hrncem. jaká paralela s ideály našich učitelů vcházející do plných tříd znuděných dětí…

druhá část knihy – domov sirotků – už Korczak sdílí zkušenosti z budování a provozu domova pro sirotky dle vlastních představ (píše se rok 1912!). zkouší novinky typu časopis, schránka na dopisy, obchůdek, upomínkové pohlednice nebo sněm, kde jsou jasné prvky prvních pokusů o samosprávu a předání kompetencí včetně zodpovědností dětem. věřte nebo ne, ale i do dnešních rodin, škol a komunit jsou to dle mého více než inspirativní věci.

největší část druhé části je věnována institutu „kamarádského soudu“. nástroje, který se jednak vymezoval vůči „dospěláckému soudu“ a jednak byl prostředkem pro zrovnoprávnění dítěte. jednak dětí mezi sebou (mladší vs. starší, poslušňák vs. rošťák, …) a jednak mezi dětmi a personálem (resp. dospěláky obecně). tuhle část jsem četl jedním dechem a nadchla mě tolik, že kamarádskému soudu věnuji příští blog. včetně citace několika paragrafů, abyste měli jasněji :-)

abych se tu dlouze nerozepisoval o obsahu, přidávám trochu textu, který by mohl být tou nejlepší návnadou pro nákup Vaší příští knížky. uváděny jsou postupně, jak listujete knihou a věřím, že je vidět, že zkušenosti a názory zde mívají více než jednu polohu… najdete se v nich?

…

(míněn je vychovatel, ale dosaďte si klidně učitele nebo rodiče) “ … pociťuje, že ztrácí ten zápal, který do své práce vnesl on sám, zcela nezávisle na čímsi kázání. – dříve byla radost pomyslet, že zorganizuje hru, připraví pro děti překvapení. toužil do šedého a jednotvárného života internátu vnést nový a radostný nádech. nyní je rád, když si zoufale poznamená „stále totéž“. pokud žádné z dětí nezvracelo, nerozbilo okno, neodseklo mu příliš zhurta, znamená to, že den uplynul dobře.“

…

„buď sám sebou – hledej vlastní cestu. – poznej sám sebe dřív, než budeš chtít poznávat děti. – jednou z nejškodlivějších chyb je myslet si, že pedagogika je vědou o dítěti, a ne – o člověku.“

…

„děti neexistují – existují lidé; ovšem s odlišnou pojmovou škálou, zásobou zkušeností, odlišnými nutkáními, jinou hrou citů. – pamatuj si, že je neznáme.“

…

„máš jim být vzorem. ale jak se vyvarovat vlastních nedostatků, zlozvyků, zvláštností? – zkusíš je skrývat? – jistě se ti to podaří: čím pečlivěji je budeš skrývat, tím pečlivěji budou děti předstírat, že nevidí, nevědí. a vysmívat se ti budou jen tím nejtišším šepotem.“

…

„vychovateli, jenž příliš jednostranně bdíš nad morálkou dětí, bojím se, že jsi to ty sám, kdo není zcela v pořádku.“

…

„a mezi těmi všemi je jedno, které miluješ jako bytost nejbližší, jíž přeješ jen to nejlepší, jejíž slzy tě nejvíce bolí, o jejíž přízeň nejvíce usiluješ, a především toužíš, aby na tebe nikdy nezapomnělo.
jak se to stalo – kdy? – nevíš. – přišlo to náhle – bez důvodu – nečekaně – jako láska.
neskrývej to: úsměv, tón hlasu, pohled tě zradí.
a ostatní děti? – neboj, nebudou se zlobit; i ony přece mají své oblíbence.“

…

„dobří vychovatelé se od těch špatných liší pouze počtem spáchaných chyb a způsobených křivd.“

…

„jsou děti hádavé? – není to pravda – jsou jak svorné, tak shovívavé. – musíš se jen pořádně dívat, jak spolupracují a koexistují. – zkus zavřít čtyřicet úředníků do jediné místnosti, držet je tam pět hodin v nepohodlných lavicích a nutit je k náročné práce za neustálé ostražité kontroly nadřízených a – vyškrábou si oči!“

…

„počítal jsem s tím, že zároveň s novým místem, novými podmínkami a rozumnější péčí přijmou děti automaticky i nové zásady soužití. ony jim však vyhlásily boj ještě dřív, než jsem si to stačil uvědomit. měl jsem zato, že díky svým zkušenostem z letního tábora budu ušetřen nepříjemných překvapení. mýlil jsem se. již podruhé jsem se setkal s dětmi v podobě rozvášněného houfu, proti němuž jsem stanul bezmocný, již podruhé se v bolestných zkušenostech začaly rodit silné a jasné pravdy.“

…

tak co? nadchlo? pokud ano, dejte vědět! a pokud ne, budu rád za komentáře, co inspiruje Vás. předem díky.