mimo jiné i jako pozvánku na blížící se „EduFórum na návštěvě“ jsem připravil malou ochutnávku a to rozhovor se zakladatelem a ředitelem gymnázia Přírodní škola. panu Františkovi děkuji za příjemnou atmosféru a hlavně čas pro tento rozhovor, který se odehrával v době vrcholících příprav na přijímací zkoušky v Přírodní škole.

dozvíte se něco o proměně školy za více než dvacet let její existence,  o názorech Františka Tichého na současnou podobu vzdělávání u nás, kde hledá inspiraci, ale i něco přímo o něm samotném a jeho plánech do budoucna. v neposlední řadě také to, co (ne)očekávat od připravované návštěvy…

jste aktuálně v procesu přijímaček, skvělá příležitost zeptat se na proměnu Přírodní školy za víc než dvacet let její existence…

no ano, zítra a pozítří jsou přijímačky… my samozřejmě když jsme začínali v těch devadesátých letech, tak o nás nikdo nevěděl, byli jsme dávání spíš jako taková atrakce na školským úřadě, tehdy byly ještě školský úřady. no a na ministerstvu jsme tehdy měli přezdívku, že jsme „skaut s maturitou“ a tak jsme děti získávali těžce, spíš přes známý a tak. a protože si škola sama určovala koho příjme a koho ne… nebyl to ještě tak svázanej proces jako je dneska ty zápisy a tak… tak jsme prostě vzali děti hlavně na výlet a nejvíc rozhodující bylo to, jak na nás ty děti působily. vybrali jsme prostě ty děti, co se nám zdály vhodný. ono jich zase nebylo tolik, takže někdy byly roky, kdy jsme brali v poměru ze dvou jednoho, ale taky byly roky, kdy se nám hlásilo dvacet tři dětí a brali jsme dvacet jedna. a není to tak dávno, třeba ten letošní maturující ročník, což shodou okolností jsou výborný děti. prostě bylo to tak, že ty děti, co se k nám už hlásily, si to přirozeným procesem našly a těm rodičům to vyhovovalo… vlastně byly ty správný. a jak tak narůstá poslední roky za prvé zájem o alternativní školství a za druhé i taková ta pověst, že jsme dobrá škola – asi, já nevím – tak ten počet lidí pořád narůstá.

takže v současný době máme těch přihlášek skoro osmdesát a budeme brát v podstatě něco přes čtvrtinu. a je samozřejmě teďka těžký přesně lavírovat (a dokážu pochopit ty velký školy jako PORG a podobně, který už úplně ustoupili od těchhle alternativních prvků a nahradili to testy), abysme od toho nemuseli ustoupit a pořád to ještě mohli zvládnout. zachovali jsme výlet… byli jsme teď na výletě, skutečně přes sedmdesát cizích dětí, dalších padesát našich dětí (a kantorů), které to celé organizovaly byly v pohybu … a přesně tam jsme nastavili ten náš systém – byli tam skupinky lidí, které vedl náš člověk, náš patron, děti se měly možnost nějak projevit a tak dále a vyzkoušet si to. no a teď děláme samotné příjmačky, které musíme ve dvou dnech zvládnout se vším všudy. pořád se tam snažíme vyselektovat ty lidi, které vnímáme, že osobnostně o to mají zájem a jsou pro to vhodný a nutí nás to na druhou stranu se zamýšlet jak to teda definovat – kdo je pro nás vhodný. dřív si to člověk vybíral tak nějak intuitivně a hlavně ti, co si to našli, byli většinou ty dobrý, ale teďka už je třeba hledat jiný cesty. tak snad se nám to podaří.

kde jste byli?

jezdíme na berounku, do řevnic a pak pěšky obloukem lesem do dobřichovic. to chodíme vlastně vždycky. stejnou trasu s tím, že děti jsou pořád nový. je tam třeba moment, kdy se jde fakt krpál, takže děti malinko dostanou „do těla“ tím, že musejí jít ten kopec a tam už taky leccos poznáte…

a jak se za těch dvacet let vyvíjí student a jak rodiče vašich studentů?

no já bych řekl, že takový ty lidi, o který nám jde, tak to se tolik neproměnilo. to mě docela překvapilo. já jsem si to uvědomil, když jsem byl na kampě (škola života) někdy v tom lednu, že většina těch škol, co tam byly jsou hodně mladý nebo se hodně proměnily. my jsme se oproti tomu zase moc neproměnili. že i když tam rozdíly samozřejmě jsou, tak ty základní věci tam pořád jsou. to je také vidět, když k nám třeba někdo přijde po deseti letech, tak on ty věci tady poznává.

a co se týče rodičů, tak já bych řekl, že to jsou primárně rodiče, kterým na dětech záleží. a je to jedno, buďto to jsou takoví ti alternativní, co si děti učí doma nebo jsou „střihlí“ takovým tím přírodním nebo jsou to příznivci alternativního vzdělávání, ale i třeba „normální“, takový ten mainstremový rodič, který ale s těma dětma něco dělá a vede ho k nějaké aktivitě. my jsme dřív hodně pracovali tak, že jsme se s každým uchazečem, s každou rodinou sešli zvlášť a povídali jsme si s rodiči, což teďka absolutně není možný. těch skoro osmdesát zájemců letos je vlastně jenom část těch, co se sem chodili dívat. takže i v tomto zřejmě budeme muset jít cestou dne otevřených dveří.

ono je to tak, že v té první vlně jdou děti, které o to mají skutečný zájem a fakt jim na tom záleží. to rodiče jdou třeba už rok předem. my také uchazečům umožňujeme zúčastnit se nějaké naší dobrovolné akce, což samozřejmě není součást příjímaček, ale už tam vidíte, že někdo má zájem a něco dělá. což samozřejmě nediskriminuje ty ostatní, ale dává jim to možnost se zapojit a poznat nás.

tohle fungovalo léta, ale teď už máme pocit, tím, že škola má takovou pověst, že přichází i rodiče, kteří neví pořádně, do čeho jdou, my nemáme čas se s nimi bavit a z tohoto hlediska je to rizikový faktor, který do toho letos vstupuje poprvé nějak výrazněji. ale my si myslíme, že právě fakt toho výletu, kdy se navíc snažíme zájemce trochu „odradit“ (v nadsázce) než nalákávat na takové akce nám pomáhá udržet ty rodiče v podstatě stejný jako dřív. jenom tím, že je to větší vzorek, tak přibývá těch, co neví o co jde, ale to nemusí být nutně špatně. většinou jsou to lidé ze střední vrstvy, občas i třeba „chudší“, ale máme i děti rodičů podnikatelů. to jsou ale takoví ti podnikatelé, na kterých to není vidět, že ty prachy mají. naopak, taky vezmou batoh na záda a jdou do lesa a potom v tom duchu děti vychovávají a hledají ten typ práce, který nabízíme. myslím si, že zatím to funguje a že to bude dobrý.

kdy se stala Přírodní škola známou? od kdy registrujete zvýšený zájem?

no, v kruzích domácího vzdělávání, alternativního vzdělávání, ochrany přírody a podobně, tak tam je to už delší dobu. to bych řekl, že už těch posledních deset let tak tam to povědomí bylo. a ti lidi to měli od známých.

ten zásadní zlom je asi poslední dva roky, kdy se občas objevil nějaký pořad, že vyšla i ta knížka (Přírodní škola – cesta jako cíl), ale i to, že k nám třeba chodí hodně posluchači z vysokých škol. no a všichni mají známý a příbuzný a tak nějak se to rozkřiklo. tam ten zlom vidím a dávám ho do souvislosti s tím, že dnes mnohem většímu počtu rodičů fakt záleží, na jakou tu školu své děti dají a začínají o tom přemýšlet. bohužel stát na to ještě nezareagoval.

čím, že o tom takto rodiče přemýšlejí zrovna teď, v této době?

já se domnívám, že to trošku souvisí s dobou, protože v devadesátých letech to všichni valili dopředu. pak přišla doba, kdy jsem si trochu užívali toho konzumu a doufali, že nás technologie spasí a vychová. No a najednou je tu jakési hodnotové vyprázdnění a existuje tu jakási nostalgie návratu k osmdesátým letům a spousta lidí se na to dívá, že to zase nebylo tak špatný, díváme se na seriály a na filmy a tak. a podobným způsobem si myslím, že zase jiná skupina lidí přemýšlí o tom, co je podstatný v životě. a možná jim paradoxně právě to šílený tempo umožní odstoupit, zastavit a říct, že tohle už dál nejde a co vlastně má smysl. já tedy vnímám jako pozitivní věc ve společnosti to hodnotové hledání.

a stává se mi, že mě zastavují i úplně cizí lidé, co mě viděli třeba někde na nějaké besedě, což bývají zajímavá setkání, ale někdy mám až takový nepříjemný pocit, že oni mají pocit, že mám jako ty jejich děti nějak zachránit. a abychom otevřeli dvě ty třídy. a podobně, ale právě pak bychom přestali být tím, čím jsme.

čili myslím si, že ta žízeň tady je a že je škoda že stát dává tak obtížně vzniknout těmto novým projektům.

co nabízí Přírodní škola jiného než ostatní školy? v čem je nejunikátnější?

já si myslím, že je to to společenství. ten vědomě programově formovaný kolektiv. na všech těch úrovních, ať teda celoškolský kolektiv (já používám to slovo kolektiv, ale ať si to každý nějak přeloží), prostě jakási sociální skupina, která funguje jako velká rodina a to si myslím, že je nejcennější. ne, že by to jinde nebylo, ale myslím si, že my to programově děláme.

s tím souvisí i druhá věc, že u nás programově do všeho zapojujeme studenty. to, že se děti od malička zapojují v takové míře – lektorství, systémem patronů, samosprávou, … zrovna teď ve středu jsme dělali pro 400 školkových dětí v čelákovicích den země, pomáhali jsme místnímu sdružení, byli tam na stanovištích, dělali kurzy první pomoci, to všechno dělají už ty děti. my je tedy vedeme, že na těchto projektech se na všem od přípravy až po výjezd podílejí děti od nejmladšího věku a v tom nejstarším věku, tj. 17-18 let ty věci přímo organizují. a to si myslím, že takto systematicky a programově není jinde součástí toho curricula tolik. tak to bych viděl jako druhou důležitou věc. a já si myslím, že tohle je asi všechno, že tohle je to nejdůležitější.

jinak podmínkový systém má blízko k montessori, do přírody se také jezdí, i když řekl bych, že to, že jsme s dětma fakt fyzicky hodně venku je důležitý a pokládám přírodu samu o sobe jako výchovný prostředek. to že jsou lidi v přírodě, že se ji učí vnímat, že na ně nějak působí, to rezonuje s nějakýma hlubinama naší bytosti už nějaké to tisíciletí a to samotné člověka zušlechťuje. kdyby nic jinýho. ale to třeba dobrá vesnická škola dělá taky.

přijde mi, že Přírodní škola v podstatě nahrazuje rodinu, souhlasíte s tím?

 já bych neřekl že nahrazuje. já bych řekl, že může nahradit, pokud je to třeba. dneska to už přece jenom souvisí s tím, jak se ty děti proměňují. my jsme ze začátku, když to řeknu fakt ošklivě, my jsme měli dost často děti, které fakt potřebovali pomoc a vytáhnout. s tím, že jak se nám hlásí dětí víc, přichází i děti, které už jsou dobrý, my je samozřejmě ještě rozvineme, ale takové ty „sociální případy“ dětí, které fakt přišly z těžkého prostředí (rodiny se rozváděly, problematické vztahy, poruchy učení) – tak to bylo, že jsme byli taková trochu záchranná stanice v těch 90.letech a mě to vlastně hodně bavilo, tak tohle, ne že bychom těm dětem nedávali šanci, ale je tu i hodně dětí co mají spoustu dalších zájmů a realizují se.

já si myslím, že jim to tu rodinu nebere. to, že nemají čas na nic jinýho je trochu mýtus, který se tu často opakuje (že namísto tříhodinového šprtání v klasické škole u nás běhají celý den po lese) a že to spíš souvisí s tou věkovou skupinou, kdy v pubertě a adolescenci by ty děti doma stejně nebyly. což si rodiče ne vždy tak úplně uvědomějí.

ale myslím si, že to tu rodinu může do určitý míry nahradit, a to tak bývá, když ta rodina nefunguje nebo tam je nějaký problém, protože tady nabízíme možnost takovýho bezpečnýho prostředí, jakési vztahové vazby ke kantorům, spolužákům, … každý si tu může najít tu svoji referenční osobu se kterou mu je dobře a i celou partu, ve které se cítí dobře. tohle jsem v devadesátých letech tak nějak intuitivně (já se nyní dost vracím ke studiu psychologické literatury) vystihli určitý věci, které se dnes zdůrazňují. třeba otázka resilience (psychická odolnost jedince v těžkých situacích), kdy se uvádí čtyři důležité faktory pro to, aby to člověk přežil v dobrém. jsou to rodina, společenství, spiritualita a příroda.

o přírodě jsem mluvil. spiritualitou se nemyslí nějaké konkrétní náboženství, ale to, že přemýšlíme o nějakém přesahu, tady pomáhá třeba umění. společenství je jasný. no a dneska mladým lidem právě to společenství chybí. a i když je rodina dobrá, tak v tomto věku člověk společenství potřebuje a ty školy s tím dnes moc nepracují. nepracují s tím kolektivem jako společenstvím primárně. oni se věnujou jednotlivým dětem, ale je třeba pracovat cíleně se skupinou – a to je myslím ten vklad té východní tradice, řekněme té ruské, ukrajinské, ať je to systém nejen rodové školy nebo Makarenka; my jsme po revoluci zase vylili z vaničky i dítě tím, že jsme prostě řekli, že tamto bylo špatně – to bylo kolektivistický. samozřejmě, že určitý věci by člověk neopakoval. ale když ve škole nevytvoříme to zdravé prostředí dobrého společenství (pracují s tím i skauti), tak tam prostě něco zásadního chybí.

takže z tohoto hlediska to rodinu může nahrazovat, ale nemyslím si, že by to bralo děti z domova, i když samozřejmě to občas řešíme, občas mi to ti rodiče říkají, ale je to otázka pro ně, jak se na to díváte a pro mě je samozřejmě priorita, aby byly děti s rodičema. nicméně, třeba ti starší jsou s námi stejně rádi, protože to věkově tomu odpovídá.

možná poslední otázka k těm dvaceti letům existence školy, co byl za tu dobu ten nejsilnější pozitivní zážitek a jaký naopak byste si určitě nechtěl zopakovat?

toho je tolik, že to snad ani nejsem schopen vybavit… ty negativní, to byly určitě ty inspekce v devadesátých letech, protože to byl pocit toho absolutního zmaru, nepochopení a bezmoci. pak se to samozřejmě zlepšilo. já bych to asi shrnul tím, že když oni přišli, tak to bylo zoufalý. to jinak to byly spíš takový osobní momenty, kdy třeba došlo k nějakýmu úrazu a člověk to potom vnímal, že se může stát něco vážnýho, ale v poslední době to není takovej jednotlivej zážitek. ono, když člověk to dělá už těch jednadvacet let a doba se mění a já jsem asi jeden z těch mála zakladatelů, kteří to pořád ještě šéfují (což je tím, že když to začínalo tak mi bylo čtyřiadvacet, že jo, je mi jasný, že když těm lidem bylo kolem čtyřiceti, tak už jsou dnes skoro v důchodovým věku), ale takovej ten pocit jako když člověk pořád a pořád plave proti proudu a říká, že už to teda mohlo… a ono pořád ne. stále je to něco novýho a člověk stále musí hledat a znovu bojovat v sobě a mezi sebou. tohle je někdy jako zoufalý. ten pocit, nechci říkat nepochopení, ale že člověk musí znovu a znovu v tom okolí – vnějším, mezi sebou, ale svým způsobem i sám v sobě si stále ujasňovat ty důležitý věci a jít za nima a to bývá někdy hodně těžký.

no a to krásný… to je skoro pořád. takovej symbolicky krásnej moment byl když jsme byli v Říme, to bylo takový vyvrcholení, takový hezký rozměr, kdy nás přímo pozdravil papež, kdy přímo vyslovil, že zdraví Přírodní školu z Prahy. v češtině. tenkrát Benedikt XVI. tak to byl takový moment, kdy tam člověk vnímal určitý archetyp na tom svatopetrským náměstí… to byl takový ten vnější okamžik.

ale já bych řekl, že ty krásný okamžiky jsou třeba, když sedíme s dětma někde pohromadě a tak jako jsme a vnímáme, že k sobě patříme a že nám je dobře. to je vlastně každou chvíli. naposledy třeba teďka, jak jsme byli ve středu na tom dni země, co je vlastně třída ta nejmladší, která byla hodně problémová, které jsme věnovali spoustu času a úsilí a opravdu včetně dětí s vážnějšíma diagnózama… a teďka oni tam byly v roli těch, co to organizovali a všechno to fungovalo a všichni nás hodně chválili a my jsme pak na konci už jen tak seděli, jedli ty buřty a bylo nám dobře… takhle tohle jsou asi ty nejkrásnější chvíle, kdy jsme tak spolu a kdy to funguje. je to vnímání něčeho takovýho, co se té blíží té rodině, něčeho, co nastává dost často a já jsem za to vděčnej, že tohle můžeme prožívat.

zmiňoval jste dnešní boom alternativ. protože se věnujete historii vzdělávání, vybavujete se v historii nějakou obdobu, kdy školství nabízí tolik možností a je po nich poptávka?

já bych řekl, že to bylo to meziválečné období. ono to začalo kvasit už dříve, ale takové to období po první světové válce bylo výrazný. ty věci třeba už klíčily předtím, ale pak byly najednou vidět. ať to bylo v americe, nebo Eduard Štorch tady u nás, v podstatě ale i Přemysl Pitter a všechny ty osobnosti v tomhletom prostředí byť to nebylo vyloženě školství ale nějaký přístup k dětem. na východě, musíme si uvědomit, že dvacátá léta v sovětském svazu to nebyl stalinismus, ale že jak v kulturní rovině, tak ve školství to bylo období hledání a velice zajímavých alternativ. třeba jsme měli přednášku na pedagogické fakultě o republice ŠKID, o petrohradské škole… já se tomu teďka věnoval a to bylo období, kdy byli všichni perzekvováni, aby se z toho pak zase udělala ikona. Ale i ten Korčakův systém v polsku nebo rozvoj různých metod v západní evropě, to vše je záležitostí hodně toho meziválečného období.

ta válka, to bylo něco tak hroznýho, že lidi potom skutečně přemýšleli o tom, co je důležitý. docházelo k osamostatnění různých národů a lidé si uvědomovali význam výchovy dětí, aby se to už neopakovalo.

bohužel, po té druhé válce, se to na východě už nevzpamatovalo a na západě to samozřejmě šlo určitými směry a jsou tam nový proudy, ale osobně tam po druhé světové válce už nevidím nic tak zásadně nového. už to nebylo jako v těch dvacátých, třicátých letech. je zajímavý, že například v norsku byly makarenkologické společnosti, že západ to východní učení bral, nicméně tam neprobíhal dialog a to byla velká škoda.

já bych tu dobu tedy viděl tímto způsobem analogickou, ne že by to bylo po válce, ale že si lidé opět začínají uvědomovat, co je v životě důležité. svět se začíná opět měnit. to je jasné. to je vidět například na ukrajinské krizi, najednou se cosi hýbe, mi ještě sice nevíme co to bude, ale v tomhletom to sehrává velmi důležitou roli.

… tedy dnešní jakési navázání na meziválečné období…

já to tak vnímám. a vnímám také obrovský zájem o téma druhé světové války.  když si z toho člověk vybere jenom ty inspirace, tak jsme se zabývali například výchovou v protektorátu, židovský vzdělávání v terezíně, ale třeba jsme mluvili i s člověkem co pracoval s dětmi v birkenau, s Fredym Hirschem, ve vyloženě extrémně extrémních podmínkách. já vždycky říkám, že jestli mohli dělat alternativní výchovu v birkenau, tak je to možný kdykoliv a kdekoliv. pro nás je to jenom otázka toho, že si musím vyjít z té své skořápky, získat si na to ten a ten grant.. to je otázka jenom výmluv.

ještě si vzpomínám na Foglara, který je v dějinách pedagogiky nedoceněný. Ta jeho myšlenka klubů mladého hlasatele, která tedy přišla až těsně před válkou a nemohla se rozvinout… ti kluci (já jim říkám kluci, ale těm pánům je dnes pětaosmdesát), my se s nima bavíme a oni říkají, jak to tenkrát žrali a vznikaly ty kluby mladého hlasatele… to byla výchova, kdy si lidé sami tvoří party a jsou pozitivně motivovaný, čtou rychlý šípy, což byl vlastně taky takovej klub. takže já si myslím, že tam ty inspirace existují a zdaleka ještě nejsou vyčerpané.

my jsme v devadesátých letech hodně přebírali věci ze západu, což je dobře a nějakým způsobem se to tu přechroustalo a bylo vidět na těch školách jak říkají, ano my jsme waldorf, ale nejsme typicky waldorfský… a my jsme montessori, ale nejsme úplně typický montessori, a podobně. a myslím si, že je dobře, že to takhle přiznají, protože je důležité vzít si z toho to pozitivní, ale také to přizpůsobit té konkrétní situaci. tak ta tradice těch skautských hnutí, co tu byli, ta ještě čeká na své objevení a to je důležité pro to školství, že ještě máme dost co před sebou.

kdo je tedy vlastně zákazník vzdělávacího systému? stát? student? rodič? …

to je dobrá otázka. já si myslím, že každý trochu. samozřejmě stát ve smyslu že nás platí, alespoň tedy z části a že my připravujeme děti, aby mohly v tom státu fungovat. ale to by bylo samozřejmě málo, to bychom vychovávali jen poslušné poddané, jak říkala Marie Terezie. rodič určitě také, protože dáváme rozvinout dítě i někam dál než třeba on byl schopen, ale myslím si, že nejvíc je to ten student. a paradoxně on si to jediný neuvědomuje. takže to je to, co řešíme, že ty rozhodující kompetence, které on u nás dostává nepovažuje v dané chvíli za důležitý a pokud my jej chceme udělat součástí toho procesu včetně rozhodování, tak je to někdy dost zajímavé. takže ten náš systém vlastně nutí lidi dřív dozrát tím, že jim dáme přemýšlet, co je pro ně vlastně důležitý, tím, že jim dáme podíl na rozhodování. ale to si myslím, je znakem všech těchto systémů, kde jsme si inspirovali. člověk se nestává předčasně dospělým, takovým tím, co postává před hospodou s cigárem, ale takovým, co si umí v osmnácti, devatenácti hrát jako děti, ale zároveň ve čtrnácti má už poměrně velkou zodpovědnost.

tam si to potom začínají uvědomovat a já jim říkám, že skutečně nejsou důležité známky (i když my vám nějakou dáme, protože proč ne, když máte nástroje jak si to opravit – to tak jako jakej budete mít plat), ale důležité je, abyste cítili, že jste do toho pronikli, že vás to obohatilo, že nějak vnitřně rostete. tohle se snažíme a to si myslím, že je nejdůležitější.

v souvislosti s tímto, jaký máte názor na svobodné školy typu summer hill, sudbury valley, …,  kde zákazník je pouze student a ta svoboda je tam jaksi úplná?

já jsem o tom slyšel jenom vyprávět, neviděl jsem to a těžko se mi to posuzuje, když jsem toho nebyl účasten. ale jsem v tomhletom osobně skeptický z hlediska těch svých zkušeností. i vzhledem k tomu, já se teda nerad vytahuju, ale že od svých šestnácti mě hodně zajímá psychologie, socializace a tak dále… a vím, že člověk není ani orel, ani pes, který tak nějak přirozeně doroste do své povahy. člověk se musí nějakým způsobem naučit se na sobě pracovat. a ten způsob jak se na sobě naučí pracovat je mimo jiné i to, že on v sobě zvnitřní nějaký řád, nějaké normy, které má kolem sebe. ten volnej systém se mě osobně zdá problematický z toho důvodu, že obrovským způsobem klade nároky a osobnost a přístup toho kantora. ten vlastně vytváří zdání, že je to všechno na tom dítěti, ale ono to tak ve skutečnosti není. je rozdíl takto pracovat s malýma dětma a puberťákama. jsou nějaké přirozené normy, které se musí nastavit. samozřejmě záleží i na sociálním okolí, jaké je. zatímco my to sociální okolí vytváříme tak trošičku autonomní, vytváříme takovej ostrov, který má svá pravidla, někdy trošku náročnější než okolní svět, jindy trochu míň. tak tam tenhle volnej systém předpokládá, že student má dobrý základ z rodiny. jinak si neumím představit, že dítě, které má problematické vztahy v rodině, nemá vytvořený sociální vazby, tak víceméně není schopné v tomhle systému fungovat… my třeba z psychologie víme, že člověk potřebuje nějakou jistotu, která se například projevuje tím řádem, bezpečím, nějakým jasně strukturovaným prostředím, které mu umožní se v tom vyznat. tedy jde to v případě, kdy žije ve stabilním rodinným prostředí, společnost je hodnotově stabilní, … ale ve chvíli, kdy je toto vykořeněné a on si navíc ještě sám určuje, co je pro něho dobré a co ne, tak já osobně bych v tomto byl velmi skeptický. ale vnímám to, že pokud to jde a daří se to, stojí to na velmi dobré vazbě mezi pedagogem a dítětem, který ho vede tak, aby se rozvinul, ale pak je to stejně forma nějakého vedení.

to je pak z těch dějin taková klasika jak třeba Jean Jacques Rousseau když napsal knihu o vychování (Emil, čili, o vychovávání) kdy nechal Emila dělat všechno co chce, ale vlastní dítě dal do sirotčince, protože ho nebyl schopný vychovávat.

ale nejsem to schopný posoudit. vzpomínám si ještě na takové ty vyprávění, třeba o hnutí hippies v šedesátých letech, kdy to jako nikdo nevedl, tak to se všechno rozpadlo a zůstalo jen to, co někdo fakticky vedl, je to nikdo nevěděl.

takže moje preference je mít transparentní strukturu a v té se pohybovat. ano, pravidla tu jsou, ale máš možnosti, jak je ovlivnit. a to značně. a to budeš potřebovat i do života.

na druhou stranu by mě to dost zajímalo se do takové školy jet podívat a třeba to funguje a budu příjemně překvapen.

z jiného soudku, kolik času Vy osobně dáváte Přírodní škole, zbývá Vám nějaký volný čas a co v něm děláte?

tohle se těžko rozlišuje kde končí osobní a kde začíná práce. pro mě odpočívat znamená, že si třeba sednu k počítači a plánuju nějakou dobrovolnou akci nebo jdu s těma dětma, někam kam nemusím. ale je to v podstatě práce na plný úvazek. dřív to bylo tak, že jsem ani nemusel mít nějaký volný den o víkendu, dnes už ho občas potřebuju, protože člověk už občas cítí tu únavu. v reálu jsem to tak od čtvrt na sedm a odcházím kolem šesti hodin, ale bývá to i dýl. výjimečně není o víkendu alespoň nějaká jednodenní dobrovolná akce. do dětského domova nebo tak.

na druhou stranu mě to ale skutečně naplňuje a i když člověk musí přemýšlet co ještě jo a co už ne… tak když to prostě nejde, tak člověk dělá jen ty základní věci a ono se to nezblázní.

a když tedy máte volný víkend nebo když jezdíte na dovolenou (pokud jezdíte), jak to vypadá?

když už, tak většinou jdu někam sám, někam na výet. do přírody. různě se tak projdu, abych si vyčistil hlavu.ono tak po patnáctým kilometru je člověku úplně skvěle… a nebo když jsem měl víc volno, tak jsem psal.nejen tu knížku o škole (Přírodní škola – cesta jako cíl), ale dáváme dohromady i nějaké autorské věci, napsal jsem knížku pro děti z období druhé světové války, z terezína a teď jsem dokončil rukopis o Petrovi Němcovi, což byl kluk, který v terezíně vydával časopis, tak to mě celkem baví, to ale toho času musí být víc.

jaké by jste si dal indiánské jméno a proč?

:-) asi něco takovýho rebelskýho, jako „Ten, který pořád šťourá“, ale to jsem si tak uvědomil, že já jsem vlastně v jakékoliv době šel proti tomu proudu, což mě zároveň jako i baví. ale náš fyzikář na gymplu vždycky říkal, že kritika musí být věcná, adresná a konstruktivní a já si to do dneška pamatuju a o to jsem se myslím vždycky snažil. že když je to nějak blbě, tak ukaž jako to má být.

směrem do budoucna, kam byste chtěl ještě Přírodní školu dotáhnout? jaké sny byste si ještě chtěl splnit?

já bych byl velmi rád, už o tom mluvím několik let, kdyby se podařilo někde ještě nějakou přírodní školu založit. cesta není v tom, že my se budeme zvětšovat, ale že budou vznikat dceřiné školy. a my těch absolventů, kteří vystudují pedagogické školy máme poměrně dost…,  dneska nejmenší problém je sehnat dobrý kantory.   největší problém je sehnat barák a ty potvrzení všechny, ale v tomto posun už je. co sleduju ty děcka z těch pedagogických fakult, co k nám chodí, tak je to už někde úplně jinde, než před patnácti lety. takže tohle bych byl moc rád, kdyby se povedlo, kdyby něco takovýho vzniklo. dokonce by bylo fajn, kdyby něco takového vzniklo na druhé straně prahy a otvíraly se třídy na střídačku a mohli jsme třeba občas udělat něco společného, nějaký projekt. to by mi přišlo moc fajn.

a kdyby to šlo, tak mám ještě ideu, udělat tu školu polointernátní. že by tu byla možnost pro děti tu přespávat, mít tu nějaký program. bylo by to zajímavý jednak i pro děti odjinud, z jiné části republiky, za druhé s nabídkou volnočasových aktivit, které by mohly být víc systematicky zařazované a za třetí jsou tu i typy, kterým to skutečně prospělo, protože třeba rodina je tak problematická, že by to v daném věku pro ně nebylo vůbec špatný, mít tu větší zázemí. to je tedy taková idea…

ono by to umožnilo ještě jednu věc. a to pomoc lidem z dětských domovů nebo vůbec náhradní péče, to by bylo na zvláštní povídání, kde si právě myslíme, že náš systém je přesně to, co tenhleten typ dětí potřebuje. a protože máme už více než patnáctileté zkušenosti s prací s dětskými domovy, občas bereme ty děti na naše akce, chodíme tam pravidelně skoro každej měsíc, tak si myslíme, že takovýto zformovaný kolektiv, který společně něco podniká, je přesně to, co potřebují. takové bezpečné zázemí, přístup ke starším lidem a že tam by to z tohodle hlediska mohl být úplně přesah ještě někam jinam… tak to je takový největší výzva, kterou vnímám už roky a která nenašla ještě konkrétní uplatnění a kterou by nám tak internátní škola umožnila.

… teď se otevírá v hořicích taková škola, nepletu se…

no, z těch hořic mám velkou radost. tam by to tedy bal čtyřletej gympl, tak parta těch lidí, co to tam dělá je úplně super, … ale v prvním kole jim to ministerstvo teda zatím zamítlo. a to mi přijde jako škoda, protože ten potenciál nějaké spolupráce tam je, ale uvidí se ještě dál… my jsme tam byli s dětma v rámci jarních prázdnin prezentovat něco o Přírodní škole a ty děti koukaly, že na ně přišli lidi a ještě platili vstupný. tak jim držíme palce, i když možnost, že by to stihli teďka od září není moc reálná.

v připravované akci EduFórum na návštěvě jsme vybrali variantu „běžný den“, co můžeme očekávat?

určitě nic neočekávejte! my můžeme působit tradičněji, než se zdá, zvlášť když s námi člověk není. mohlo by to být zajímavý tím, že uvidíte, jak je zformovaný ten kolektiv jako celek, že se ráno scházíme, uvidíte jak funguje studentská samospráva a vlastně uvidíme „normální hodiny“ a mohlo by být zajímavé vnímat atmosféru v těch „normálních hodinách“, které budou tradičně vedené, jak je třeba odlišná od normální školy. já si myslím, že ta alternativa nemusí být v tom, že je za každou cenu všechno jinak, ale že důležité je, aby to mělo ducha, aby tam těm dětem bylo dobře a aby se tam cítili fajn i ti kantoři. takže přijďte spíš vnímat tu atmosféru, která bude za tím…

ony všechny dobré cesty vedou ke správnému cíli, i když vedou jinudy.

děkuji mnohokrát…