v posledních dnech jsem na sociálních sítích zachytil takovou skoro-hysterii kolem rozhodnutí ministra o zrušení možnosti domácího vzdělávání na druhém stupni. jako fanoušek domácího vzdělávání mě tohle rozhodnutí samozřejmě mrzí.  vážně uvažuju o domácím vzdělávání našich dětí a i když mají do druhého stupně daleko, chtěl jsem, aby tato cesta byla prošlapána už nyní.

nu což, ministerstvem posvěceno to není. ale důvod k hysterii už vůbec ne. miluju princip osobní svobody a tak je zřejmé, že ministrovo slovo má prd váhu co do vzdělávání mých dětí. budu mluvit za sebe, jako bych měl děti starší, ať to nevyzní jako moralizování.

co mi je do toho, že ministr plní stranickou zakázku a politickou povinnost. co mi je do toho, že má takový či onaký názor. vlastně ani neznám jeho soukromý názor, vidím jen to, co musí interpretovat navenek. pro mě je to jenom známka, že touto cestou to nejde, tak je třeba hledat jinou. a jak řekl hannibal, cestu si buď najdu nebo udělám. tento citám miluju a plně se s ním ztotožňuji. jako by hannibal byl čech, či co :-)

(když nám shodou okolností při svatbě oddávající přečetl tento citát byl jsem jako v mrátotách).

o čem tedy nyní uvažuji, že udělám?

• budu hledat školu, se kterou se domluvím

přece musí existovat osvícení ředitelé, co chápou smysl domácího vzdělávání. i kdyby byl takový jediný v čr, najdu ho a domluvím se s ním.  a když takový nebude, vytvořím ho. prostě musí existovat škola – záchranná síť, která bude útočištěm pro ty, kteří chtějí, aby se vlk nažral a koza zůstala celá.  a zde budou mé děti zapsány, budou jim uznány omluvenky a přesto budou přezkoušeny a dostanou vysvědčení. a pokud budu muset dojíždět jednou za měsíc třeba do ostravy, tak super, je to námět alespoň na tři školní předměty.

•  najdu způsob, jak mohou mé děti nejlépe využít „školní čas“ a jak se mohou „skutečně“ vzdělávat mimo školu

ono to může být win-win řešení. na druhém stupni jsou děti přece jenom už chápavější a snad budu mít tu schopnost jim vysvětlit (ne)smysl školní docházky a společně najít jednak to, co si z toho můžou odnést pro život a jednak čas a způsob jak se mohou skutečně něco naučit. přece na každé škole existují osvícení učitelé, se kterými je řeč, přece na každém systému je prostor se něco naučit, přece mám i mimoškolní čas a přece jenom se učíme co je a co není důležité. není takový systém ideální přípravou do reálného života? co myslíte?

pokud potom učení nastavíme na odpoledne / večery a budeme schopni prohloubit to školní biflování do roviny reálného poznávání a pomoc dítěti najít, co ho skutečně zajímá a podpořit ho v  tom i mimoškolně, můžou nám školy dost pomoc i tím, že „zajistí“ tu prvotní paletu možností, které si děti vyzkouší a my se můžeme soustředit jen na to, co je baví.

a mimo to, nemáme dost kroužků, skautů a dalších organizací, které mohou převzít roli „dávám vám prostor pro vzdělávání se“ místo škol, pokud mi školy nevyhovují? a založit takovou skupinu je dnes easy peasy… nebo ne?

•  vytvořím komunitu a najdu řešení s ní

věřím tomu, že v každé škole, každé vesnici nebo každém sídlišti existuje komunita lidí obdobně uvažujících. já se pokusím ji najít nebo vytvořit. pokud nejsem jediný, kdo řeší myšlenku domácího vzdělávání ve svém okolí, jde jen o to spojit se s ostatními a řešení najít spolu. možná ho neznám já a možná ho neznají ostatní, ale dohromady jsme víc a to by bylo, abychom na něco smysluplného nepřišli… jakmile vím, co chci  a vím, kde jsem, mám vše co potřebuju k tomu, abych cestu našel nebo vytvořil. jako hannibal…

• inspiruji se

tohle přeci neřeším sám? ať u nás nebo v zahraničí. ať dnes nebo v historii…  tuhle otázku muselo řešit už dost lidí. a to by bylo, aby na něco smysluplného nebo inspirativního nepřišli. je třeba tedy trochu víc otevřít oči, googlovat a ptát se. cestu mi už něco nasvítí, ať je to už cokoliv…

a možná je těch cest ještě víc, co já vím. jsem jen malý dílek velkého celku. o to víc dává smysl se potkávat, vytvářet virtuální skupiny, sdílet názory a inspirovat se. řešení přeci najdeme nebo ho vytvoříme, no ne?