jak se naše děti musely domluvit

tohle doporučuju vyzkoušet. s eliškou (4) a mikim (2) chodíme často na procházky. máme okolo dost polních a lesních cest a tak si to celkem užíváme. bereme psa, není kam spěchat a třeba v létě, ze kdy je tato zkušenost, je kolem cest plno třešní, kadlátek a švestek.

tenkrát jsme šli ve třech a cestou zpátky se zastavili na křižovatce. odsud  domů jsme chodívali někdy rovně kolem ranče a někdy vpravo kolem ovcí. obě cesty zhruba stejně daleko. eliška chtěla jít rovně, miki vpravo. ze zdánlivé banality se stal téměř okamžitě klasický dětský příběh o všechno, „chci a chci“ a budu fňukat, brečet či křičet. dle potřeby.

prohlásil jsem, že tu budeme tak dlouho než se oba domluví kudy půjdeme a oba s tím budou souhlasit. já se začal věnovat švestkám na stromě a nechal naše děti se domluvit. po očku a s nastraženýma ušima jsem je pozoroval. stálo to za to.

dějství první. vyjednávání se ujala eliška jako že „miki půjdem tudy jo?“. to nemohlo zabrat a tak celkem očekávaně zkusila taktiku „dnes po mém, příště po tvém“. miki je ale tvrdý vyjednávač a na jakýkoliv pokus o diskusi reagoval pláčem či křikem. držel jsem se stranou, nezasahoval jsem.

dějství druhé. eliška zkouší fintu, přišla za mnou, že jsou domluvení a že jdeme rovně. ptám se tedy mikiho, zda jsou domluveni jít rovně, ale jeho vzlykavé „ne“ ukončuje tento pokus. vracím se ke švestkám.

dějství třetí. toho se nečekaně ujal miki a vyrazil svojí cestou vpravo. to dost znervóznilo elišku, ale miki vyměkl a když zjistil, že jde sám, zastavil se a po chvíli se se stále s předstíraným pláčem vrátil k nám.

dějství čtvrté. tady eliška ustupuje, že tedy půjdou mikiho cestou, ale příště bude po jejím. s tím miki souhlasí a eliška mi říká, že jsou domluveni. ptám se zda s tím oba souhlasí a eliška nejasně přikyvuje hlavou. když máme vyrazit stále stojí na místě. chce jít rovně. vracím se tedy ke švestkám (popravdě už jsem docela přejedený) s tím, že dohoda byla, že musí oba souhlasit.

dějství páté. dobrou minutu stály oba tiše. pak eliška prohlásila, že se jde vpravo a šlo se. teď už bez slz a křiku, naprosto v klidu až mě to udivilo. dohoda byla učiněna.

celé to trvalo nějakých 15-20 minut a mě to přišlo neuvěřitelně krásné. pozorovat ty dva, co říkají, jak se chovají, odhadovat, co se jim honí hlavou, vidět ty nesmělé pokusy o dosažení vlastního cíle a konfrontaci s cílem skupinky. takovej dospěláckej svět v malým, i když pro elišku i mikiho to téma tehdy bylo rozhodně „velké“. zvládly ho ale parádně a jsem přesvědčený, že se za tu chvíli strašně moc naučily.

domů jsme přišli všichni tři v povznesené náladě…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.