nevěřím v tradiční výchovný a vzdělávací systém

velký impuls pro celou moji aktivitu a angažovanost v oblasti rodinného vzdělávání je určitě narození dětí a přijetí nové zodpovědnosti. zodpovědnosti za to, být jim správným prvním průvodcem života. ne, že by mě vzdělávání nezajímalo dřív, ale toto zažehlo tu pravou vášeň a chuť.

začalo to knížkami, pokračovalo přes vzpomínky na vlastní výchovu a vzdělávání, pozorování toho, jak se to děje kolem mě a končí to přemýšlením o tom co chci, proč to chci, co je důležité, co není, jaké mám možnosti, co udělám.

první k čemu jsem došel, že systém výchovy a vzdělávání (trochu ty slova motám, protože v mém pojetí dost splývají) mi nevyhovuje. tak nějak nesedí s hodnotami, které mám.

mezi mé klíčové hodnoty patří

  • rodina (trávit čas spolu, podporovat se, budovat důvěru ve vztazích, opečovávat vztahy samotné)
  • zodpovědnost (přijetí zodpovědnosti za vše, co se kolem mě děje)
  • respekt k individualitám (každý má svou cestu, tu mu nemůžeme brát nebo závidět, nebo měnit,  jen a pouze respektovat)
  • svoboda (hledám takové prostředí, které mi umožňuje aplikovat přijatou zodpovědnost)

a proč mi tedy „mainstream“ v oblasti výchovy a vzdělávání nevyhovuje? zejména potom z těchto důvodů:

  • je založen na strachu (negativní, pozitivní)

přijde mi, že strach je hlavní motivátor klasické výchovy a klasického vzdělávání. jako dítě jsem se tolikrát bál, že nedostanu jedničku (kvůli trojkám jsem brečel), že zklamu rodiče, když nebudu hodný, že nevyhraju závod, že udělám něco, co se nesmí (někdo řekl, že se něco nesmí a já to bral automaticky, bohužel mě časem už ani nenapadla otázka proč se to nesmí), že nebudu pochválen (když jsem byl pochválen minule i předminule, tak pokud nebudu i dnes, jsem horší než minule), a tak dále. byl jsem vychováván v pozitivním strachu a určitě ne záměrně, spíš mě rodiče nechtěli trestat.

vedle toho vidím hodně případů, kdy se někdo učí a chová dobře, aby mohl ven, na počítač, dívat se na televizi, jít do zoo, … prostě klasické, když uděláš to a to, dostaneš to a to. co se asi děje s motivací chovat se jak se chovám. jak se asi bude vyvíjet dál? asi se nedivíme, že se dítě v první třídě do školy těší a v šesté je to ten největší vopruz.

  • podporuje soutěživost

tohle mi hlava čím dál víc nebere a nemohu se s tím ztotožnit. co je smyslem hnát děti do soutěží a závodění? vyhraje jeden a dvacet zůstane poražených. to je náš cíl?

sem mi zapadá i známkování. o čem vypovídá jednička a o čem dvojka? co dělá s motivací a sebehodnotou čtyřka? přitom známka je odrazem jednoho okamžiku, jedné nálady a jednoho subjektivního pocitu. naučím se, nechám se vyvolat, dostanu jedničku. zítra nevím o čem to bylo. jsem výborný? neumím zlomky a dostanu pětku. zítra se je naučím, ale mám smůlu, písmenka byla včera. jsem nedostatečný?

a dopady na motivaci? jedničkáře se baví šrotit, je krásné být nahoře. čtyřkaři na to kašlou, jedničky jsou tak daleko, že to ani nemá smysl. kdo z nich má o probíranou látku skutečně zájem? a proč?

  • nerespektuje individuální potřeby

neříkám, že je lehké to realizovat, ale toto mi ve vzdělávání vadí. dvacet dětí, všechny učíme to samé, do stejné hloubky, do stejné šířky. stejným způsobem. tohle přece odpovídá výchově vojáků nebo dělníků k pásu. to jsme potřebovali v minulém století, ale potřebujeme to dnes? budeme to potřebovat za 15 let, až dnešní děti dostudují?

jsem přesvědčen, že dnešní a zejména budoucí časy budou šťastné pro individuality se schopností jít do hloubky na úkor ostatních témat. pro individuality, které našly svoji vášeň a bylo jim dovoleno se jí věnovat. na to je třeba děti připravovat. na vše ostatní je to google.

důsledky toho vidím například v šikaně. ať už otevřené nebo skryté. kdo vyčnívá je mimoň. a mimoně nemáme rádi. nejsou jako my. co s tím mimoněm uděláme?

  • popírá svobodné principy

děti potřebují hranice. s tím souhlasím. s hranicema je ale třeba pracovat a umět je posouvat v závislosti na rozvoji dítěte (ne skupiny dětí). v rámci hranic musí být ponechána svoboda, včetně svobody dělat chybu a učit se z  ní (netrestat za ni).

analogii vidím v umění delegovat zodpovědnosti v práci. trvalo mi dlouho odpoutat se od mikromanagementu. to samé se učím s dětmi. 

obecnými pravidly si zjednodušujeme život. rozumím tomu, ale v tomto případě nevěřím, že jednodušší cesta je ta správná. trhá mi uši, když dítě říká „to se nesmí“. přeji si, aby chápalo „to já ještě nemůžu“.

  • nevynucuje angažovanost rodiny

často vidím, že rodiče děti do škol a školek „odkládají“. omlouvám se za paušalizování, ne všude tomu tak je. nejsou s dětmi a učiteli na jedné vlně. nepřijali zodpovědnost za výchovu a vzdělávání dětí. nechávají to na systému, k tomu tady přece je.

těžko je mi, když vidím rodiče vyhrožovat učitelům, když čtu články o tom, jak se dítě ohání proti učitelům „instancí rodiče“, který přijde a vyřídí si to s nimi, když si rodiče dělají závěr na základě toho, co řekne dítě. stejně tam nemám rád druhý extrém, kdy učitel je „zákon“ a rodiče slepě věří jen jemu.

dnešní systém nenutí rodiče zodpovědnost za výchovu a vzdělávání svých dětí přijmout, nechává je volit jednoduchou cestu. to nechci zakazovat, ale chci najít takovou alternativu, která tento přístup z logiky věcí neumožňuje.

tohle jsou ty hlavní rozpory, které dnes v sobě cítím. to je proč nejsem komfortní s klasickým (tradičním) způsobem výuky a proč chci hledat alternativy.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.