tohle je pro mě ta nejhorší výchovná a vzdělávací mantra, kterou znám. vídám a slýchám ji v tolika obměnách a tak často, že mě z toho nejednou přepadá smutek a vztek zároveň. a věřte, že vím, o čem mluvím, protože v tomto módu jsme byli vychováváni i my doma a prošel jsem klasickou téměř vesnickou základní školou, kde poslušnost byla cílem. já byl hodně poslušný jedničkář.

přitom jsem si jistý, že moji rodiče dělali to nejlepší co mohli, laskyplně nám dávali vše co mohli a udělali by pro nás první poslední. stejně jako dělají mnozí rodiče a učitelé, kteří v tomto duchu pracují s dětmi dnes. právě v tom je pro mě ta největší strašidelnost téhle mantry.

co vyroste z dětí které se od malička učí pěkně poslouchat? dělat, co je správné? dbát pouze na názory druhých? vnímat, co se sluší a co se nesluší? nezklamat své rodiče, kteří se přece chtějí pochlubit, jak je jejich dítko krásně hodné? mít krásné známky? co vyroste z hodných holčiček a hodných chlapečků?

určitě to není černobílé a ovlivňuje to hodně faktorů. nejvíc potom lidská individualita. když o tom ale přemýšlím, vidím dvě nejčastější možnosti.

1) ta méně špatná. dítko se naučí hrát role. hodného navenek a skutečného vevnitř. sice bude hodně zmatené, ale brzy najde strategii, kterou lze pilovat k dokonalosti. a minimálně do puberty to jde zvládat docela dobře. potom už hůř a konfliktům s rodiči se nevyhne, ale taky se to dá. dřív nebo později rodiče zjistí, že jejich dítě je nějaké jiné a brzy najdou spoustu důvodů proč tomu tak je (no jo, puberta… to ta parta… ta holka si ho omotala kolem prstu… ten kluk ji úplně změnil…). ve finále se nepochopení a zmateni cítí hlavně rodiče :-/

2) ta tragická. dítko nehraje roli, ale ztotožní se s ní. fakt uvěří tomu, že musí zapudit všechno, co není „hodné“. nevědomě tak v sobě zabije tvůrce a zůstane obětí. stane se stádoidním a jeho slovník se začne skládat z frází typu „ale já to udělal/a dobře, že?“, „já za to nemůžu, to oni“, „a co má člověk dělat, když to nejde“, „jak můžou být tak zlí“, „říkali to v televizi“, „vždyť ostatní jdou taky na tu školu, tak nebude asi tak špatná“, a tak dále. však se dívejte kolem sebe na davy lidí bez názoru, poslušné voliče, žrouty paralenů a papoušků reklamních sloganů. jsem přesvědčen, že jsou si jistí, že právě oni  jsou tím bezproblémovým hodným chlapečkem, hodnou holčičkou (což je správně) a měli by se proto mít lépe. a tam venku, tam jsou ti zlobři, co hrají nefér a ještě jim to prochází… hajzlům.

no ale co s tím?

odpověď máte, netřeba ji zde rozvádět do detailů. najdete ji v respektujících přístupech výchovy, v principech svobody učení, ale hlavně sami v sobě, pokud tam najdete odvahu hledat.

počítejte však s tím, že jakmile dáte dětem větší než menší míru volnosti, přestanete s frázemi co se smí, co není vhodné, přestanete je srovnávat a konfrontovat s jinými dětmi (což je třeba v klasické škole zhola nemožné), nebudete přehnaně chválit, necháte je občas být drzé, rozbít věci, skákat na gauči, hodit v kalužích nebo malovat na auto, prostě necháte děti být dětmi se vším, co k tomu patří, můžete narážet na opovrhující pohledy „slušně vychovaného okolí“ – možná právě nejvíc z vlastní rodiny a čelit tak nemalé kritice právě ohledně výchovy dětí.

a tím nejtěžším bude to ustát. přestat být hodným chlapečkem a hodnou holčičkou, ale být sám sebou. stát se opravdovým tvůrcem… máte na to?