máme tři děti. dost prostoru na experimentování. bohužel. bohudík. žádným vzděláváním jak se stát dobrými rodiči jsme neprošli. přečetli jsme pár knížek, něco slyšeli od rodičů a kamarádů, ale to nestačí. proti dítěti, které se rodí jako dítě – profesionál, jsme se my stali rodiči – amatéry. občas tedy musíme experimentovat. mimochodem čím dál víc si kladu otázku, proč se „rodičovství“ nikde nevyučuje, nevíte?

jednou z typických věcí, kterou jsem řešili bylo uspávání dětí. kdo z vás to nezná, že?

s eliškou, prvorozenou, to bylo ťuťu ňuňu. držení za ruku, chování v náručí, někdy i dvouhodinová cvičeníčka než konečně blaženě usnula a my si mohli začít léčit pocuchané nervy. však jsme za to sklízeli pohrdání a posměch zkušených párů – rodičů.

to s mikim – druhorozeným,  jsme už byli „chytřejší“ a na nespočet rad zkušených ho nechávali v postýlce řvát než usnul. ty jo, jak ten se občas vztekal, srdce bolelo, ale tento průvodní znak bylo třeba překonat. dokázali jsme to a přesně dle očekávání se po pár dnech vztekat přestal a usínal sám. klidně si lehl a usínal. hodné dítě. šikovní rodiče.

jenže… uběhlo několik měsíců a dítka přemýšlí a začínají mluvit. (elišce jsou čtyři, mikimu dva a půl). tím pádem i já se s nimi dokážu lépe dorozumět :-) no a zjišťuji zajímavou věc. zatímco elišce jsme ukázali, že jsme s ní jak dlouho potřebuje a může se na nás spolehnout, mikimu jsme dali jasně na vědomí, že s námi se dohodnout nedá, my jsme tady pánem a bude po našem. zlomili jsme ho a on to akceptoval.

praktické dopady poznáváme zatím v každodenní komunikaci. zatímco s eliškou je možné se skoro na všem domluvit a dohodnout, skvěle u ní fungují principy partnerství, u mikiho ani náhodou. je trvdohlavej až běda. dohodu, kterou potvrdí, do minuty poruší a znovu a znovu. to co eliška v jeho věku brala jako samozřejmost, miki odmítá akceptovat. chytrej to je dost, ale nechce. prostě nemáme plnou důvěru a tak se nechce domluvit. nejsnazší cestou je nyní „ho srovnat do latě“, ale tím budeme jenom cyklit tenhle kruh nedůvěry. druhá cesta je naopak náročná, ale jinou nevidíme – trpělivost. důvěru zpět nezískáme za měsíc nebo za dva :-/

takhle, určitě existuje spousta důvodů a předpokladů vysvětlující rozdílené chování našich prvních dvou dětí. rozhodně neříkám, že jiné vysvětlení není možné. jsem však přesvědčen o této pravdě. i když není moc lichotivá. tím spíš by mohla sloužit k zamyšlení těm z vás, kdo si láme hlavu stejnou otázkou.

věřte, že třetí dítko – štěpánka, vykřičet nikdy nenecháme.