jsem cholerik. snažím se to potlačovat kde to jde, ale fakt je fakt. jsem cholerik. postižen pravidly etikety a manažerským příkladem si takto nedovolím vystupovat v práci. místo, kde to „bouchne“ je tak potom jinde. nejčastěji doma. a nejhůř když jsou u toho děti. nevím, jak to máte vy, ale jsou chvíle, kdy se neovládnu a zakřičím.

nechci se tu omlouvat nebo si dokonce namlouvat, že je to v pořádku. to ani nevím. příčin bych taky uměl vystřihnout několik, ale ať je to čím je to, uleví se mi tím. o to víc mě trápilo, když jsem křičel na elišku a/nebo mikiho.

když jsem poprvé viděl, jak to děti vyděsilo, sám jsem taky dostal strach. ale cesta „ovládání se“ je u mě spíš o oddalování výbuchu než o řešení. vyzkoušel jsem jsem víc přístupů a cest, jak to změnit, ale ve finále mám jen dva tipy, který mi přijdou, že jsou fér jak k dětem, tak k sobě sama.

1. vysvětlování

křik u mě funguje pro okamžité uklidnění se. nepotřebuju řvát minuty. hned po tom, co se neuhlídám, se snažím sednout si za dětma a klidným hlasem vysvětlit, proč že jsem křičel. co mě rozlobilo, jestli jsem unavnej nebo jsem se bál. snažím se být dost konkrétní, aby to děti chápaly v souvislostech. čím dřív to začnu vysvětlovat tím líp. pro ně i pro mě.

2.  upozorňování

tam kde to jde, otevřeně mluvím o tom, že mě něco vadí (třeba aktuální chování dětí) a že pokud se to nezmění můžu dneska křičet.  jinými slovy – dneska nemám náladu na win-win povídačky, prostě zařvu a bude po mým, tak bacha :-) tohle funguje nejlíp, jak o tom tak mluvím, tak jednak se mi křičet už samozřejmě nechce a jednak když už to dojde tak daleko, že zvýším hlas, děti se tomu spíš smějí. nevýhoda je, že to prostě nejde vždy. někdy je doba mezi akcí a reakcí tak krátká a zatmění mozku tak náhlé, že na upozornění vážně není prostor.

proč to ale píšu. protože mi to funguje. pro mě nejkrásnější je potom příhoda, kdy jsem takhle jednou zakřičel na oba (už ani nevím proč) když byly v pokoji. eliška se na posteli napřímila a hned povídá „nekřič na nás“. v klidu a jasně. udělalo mi to obrovskou radost. až jsem se musel začít smát :-)