nedávno jsem se účastnil zajímavé diskuse. poměrně podnětné a smysluplné. byla o tom, jak podpořit rodiče i děti – jak co do rozvoje, tak co do jejich domácí ekonomiky. bylo to o tom, jak je smutné, že počítáme, kolik dětí si můžeme dovolit namísto, abychom plánovali kolik jich skutečně chceme. bylo to o tom, že kvalitní výchova a vzdělávání dětí pouze jejich rodiči je v praxi utopie. mimo to, že dětem brzy přestane dávat tolik, co reálně potřebují, poměrně dost to energeticky i časově vysává rodiče. to možná znáte, ne?

tím nechci říci, že by rodičovství bylo za trest. čas s dětmi umí také neuvěřitelně nabíjet, ale ve všem je třeba držet rovnováhu. co je moc, je někdy příliš a když chci pro své dítě to nejlepší, je třeba si přiznat, že sám na to nestačím.

no, ale zase jsme pouze nefňukali, jak je doba zlá a jak je život těžký. jak to mají ti bohatí jednodušší a jak nás systém dotlačil tam, kde jsme :-D
spíš jsme hledali řešení a bavili se o tom, co s tím tedy udělat? jak systémově,  tak individuálně a konkrétně. a hlavně, co můžeme udělat teď hned. a třeba sami u sebe.

myšlenky se mi postupně slévají do této představy. sami posuďte jak je reálná…

• jsme několik rodin s různě starými dětmi. bydlíme poměrně blízko u sebe a často se potkáváme. nejen u někoho z nás doma, ale i ve školce, na dětských hřištích nebo v obchodě.
• spojují nás zejména hodnoty týkající se výchovy a vzdělávání dětí. to, co je pro nás důležité i to, co za důležité nepovažujeme a netřeba na to klást důraz. zjistili jsme, že dětem povolujeme či zakazujeme podobné věci, že máme podobný postoj k tomu, jak ideálně trávit den, co a jak se učit či jak se chovat k ostatním.
• zjistili jsme taky, že je fajn občas spojit síly a udělat třeba společný výlet. děti se najednou zabaví skoro samy a my máme tak nějak víc času.
• a tak jsme tomu dali trochu organizace. každá z rodin si vzala všechny děti jeden ze všechních dnů po školce a po škole. zajistila jejich vyzvednutí a program do večera kdy si je rodiče vyzvedly. občas to je výlet, občas koupaliště, trampolína na zahradě, společné malování nebo sledování pohádek.
• ostatní rodiče mají v ten čas sami pro sebe. někdo se přidá ke skupině dětí, jiný čas využije tak, jak zrovna doma potřebuje.
• děti jsou najednou tak nějak víc vyžité, vyhrané, spokojené a jaksi „nabitější“ a rodiče přitom víc v pohodě a uvolněnější. hlavně u dětí samotných nás to překvapuje. ty starší se učí pomáhat s organizací a přirozeně směřují ty mladší. ty mladší se zase učí od těch starších. jindy se skupinky zase rozdělí podle věku, nebo podle pohlaví. prostě tak, jak to zrovna cítí.
• celá ta „organizace“ neujde pozornosti rodin „z venku“ a tak občas své děti přidají k naší skupině. někdy si to sedne suprově a rodina se chce přidat i co do zodpovědností. někdy si to nesedne a pak nemá cenu lámat věci přes koleno. tam kde jsou hodnoty rodičů (potažmo dětí) dány jinak, tam si to sednout ani nemůže.
• líbí se nám ten koncept, v týdnu vždy zůstává den nebo dva „klasický“ kdy jsou děti pouze ve svých rodinách, ale té energie a nápadů je tam mnohem víc.
• přidáváme k tomu víkendy. každou sobotu si vezmou na starosti dvě rodiny a zajistí program pro všechny děti a rodiče, kteří se chtějí přidat. neděle jsou určeny pro „úzkou rodinu“.
• koncept už jede svým životem, přirozeně řešíme výjimky jako jsou nemoci, kroužky, dovolené a podobně. říkáme si „ty jo, proč jsme na to nepřišli dřív? proč to tak nedělají všichni?“

těch souvislostí a dopadů tam vidím víc. mnohem víc, ale toto je začátek…