možná, že máte stejnou zkušenost a není to pro vás nic překvapivého, ale pro mě je to krásná a ne-úplně-pochopitelná věc, která se u našich (a určitě i u všech ostatních) dětí děje. říkám tomu „čekání na vlastní rozhodnutí“. je to o tom, že když si doma dovolíme ten komfort nenutit děti do něčeho, co bysme rádi, aby udělaly a řekneme jim, že je to tedy na nich a že počkáme, až budou chtít, vždy nakonec udělají, co jsme chtěli a k tomu v klidu a s radostí. je to neuvěřitelně krásná věc zvlášť ve srovnání se situacemi, kdy si ten komfort nedovolíme a do něčeho je prostě donutíme.

obzvlášť mě na tom fascinuje ta jejich radost. z toho, že to udělaly sami, že se samy rozhodly. tohle je vždycky, alespoň pro mě, ta nejkrásnější odměna za trpělivost, která je celým tím procesem někdy notně prozkoušena. ono totiž nikde není řečeno, jak to čekání bude dlouhé :-)

vyzkoušeno to je u elišky (dnes 4 roky) i mikiho (dnes 2,5 let) i když jsou oba typově úplně jiní. s eliškou se dá domluvit téměř na všem, takže tady je slušný předpoklad pro to, aby „čekání na vlastní rozhodnutí“ fungovalo. u mikiho jsem moc nečekal, že by toto fungovalo, protože s ním je domluva dost komplikovanější, ale poslední dny mě přesvědčují o tom, že to funguje i u něj.

několik příkladů, co že tím vlastně myslím…

• eliška začala spát ve své posteli

když jsme čekali mikiho a elišce byl rok a kousek (už chodila), pořídili jsme ji postel ve vlastním pokoji. do té doby spala s námi v ložnici v postýlce, která zanedlouho měla patřit někomu jinému. když jsme ji dali do postele v jejím pokoji, hned slezla a šla zpátky do naší ložnice a dobývala se do postýlky. někdy výjimečně ve své posteli spala po obědě, ale spát tam přes noc bylo nemyslitelné. brzy jsme tedy vzdali snahy ji tam donutit usnout a nechali jsme ji spát dál v postýlce s tím, že to nějak dopadne.

a jednoho večera, když jsem ji uspával, postavila se zničehonic v postýlce, vzala polštář do ruky a začala ukazovat směr svůj pokoj. vyndal jsem ji z postýlky a s polštářem v ruce zamířila přímo do své postele. přinesl jsem ji deku a od toho dne spala každý večer už jen ve své nové posteli. nechápali jsme.

• miki se nechal ostříhat

stříhání dětí, to je boj. nebo alespoň vždy byl. hlavně miki, kterého bereme strojkem vždycky ječel, až se zpotil, ostříhaný vlásky se na něj lepily a vše zhoršovaly a tak řval ještě víc. no, moc fajn zážitek. teď nedávno jsem to pojal jinak. a každej den se ho ptal, jestli dneska chce ostříhat. asi třetí den, řekl, že jo. připravil jsem vše potřebné v koupelně, posadil se a řekl že ne, že nechce. tak jsem to zase sklidil. druhý den stejná scéna, řekl, že chce a když bylo vše připraveno a pustil jsem strojek, začal křičet, že nechce. vše jsem zase uklidil. další dny nechtěl vůbec.

potom, ale zase odpověděl, že jo. nechtěl žádnou stoličku a sedl si na záchod. nabídl jsem mu, že si může strojek zapnout sám. no to bylo radosti. nejen ze zapínajícího strojku, ale i z padajících vlásků a sezení na záchodě. když to viděla eliška chtěla své dlouhé vlasy také ostříhat strojkem. moc nechybělo a udělal jsem to. když miki s úsměvem a olepanou hlavou předstoupil před jáju (manželku), nechtěla uvěřit. neslyšela totiž žádný řev.

• eliška začala pít colostrum

předevčírem jája přivezla supr novinku – colostrum. tím jsme nahradili nějakej vitamínovej sirup, doma známej jako „lektvar“. jenže zatímco lektvar dětem chutnal, colostrum smrdí (a asi i chutná) strašně. těžko jim vysvětlit, že tuto mňamku teď budou mít každý den místo lektvaru. první to vyzkoušel miki, napil se, zaprskal a odešel. víc ani ťuk.

zkusili jsem to tedy přes lízu, která je v tomhle mnohem konzervativnější. nechali jsme to na stole s tím, že až bude chtít tak to vypije, ale že je to důležitý pro zdraví. pořád to obcházela a dumala jak na to. pak jí jája poradila ať to zapíjí šťávou a tak to začala usrkávat a vždy vydatně zapila šťávou s vodou. líbilo se jí, jak to vymyslela a postupně to vypila celé. hned to „naučila“ (pít to po maláých dávkách a zapíjet šťávou)  mikiho. dnes to celé zopakovaly bez nějaké rady a měly z toho srandu.

• miki vyhodil dudlíky

jeden z největších úspěchů. zatímco líza dudlíka jednoho dne odložila sama, aniž bychom jí to říkali, mikiho jsem se dobrej měsíc ptal den co den, jestli dneska dudlíky (měl tři) vyhodí do koše. vždycky se smál, že ne. a vždycky jsem mu říkal, že tedy ok, že je vyhodí, až bude chtít.

no a jednoho večera na mou otázku miki přikývl. vzal dudlík, jenom jeden, šel a hodil ho do koše. smál se. další dudlíky ale nedal.  hned dalšího dne na mou otázku ale vzal oba zbývající dudlíky, šel a hodil je do koše. tentokrát se divila i eliška :-)

• děti se rozhodly jít domů z hřiště

velkou zkouškou jsem prošel, když jsem dětem slíbil, že z jednoho mega indoor hřiště budou moci odejít až budou chtít. to jsem netušil, že vydrží běhat a lítat téměř sedm hodin, ale i přesto potom přišly, že už si vyhrály dost. zkušenost to byla velká, ale krásné je to, že nyní, když jsem třeba na nějakém hřišti během procházky a řeknu jim, že půjdeme až budou chtít, vědí, že když budou chtít, budou tam dlouho a nepotřebují to testovat. obvykle chtějí jít dál po stejné době jako jsem je dřív ze hřiště vyháněl. nyní se ale většinou rozhodují samy a je to bez křiku.

jsem přesvědčený, že tudy někudy vede cesta ke správné výchově a vzdělávání dětí. nevím ještě přesně jak to vypadá celé, je to jen taková směrovka, takový ukazatel, ale cítím, že je to směr správný. jak to bývá, ne vždy si umíme dovolit ten komfort nespěchat a potom to je úplně jiný (ne tak idylický) příběh :-/  však to znáte.

chci jen říct, že má smysl hledat příležitosti, kdy můžeme čekat na vlastní rozhodnutí dětí. je to kouzelné.