zábava nebo učení?

nedávno jsme objevili celkem zajímavé místo, kde se děti mohou nejen vyblbnout (k čemuž je určitě zamýšleno), ale i hodně naučit. a ze své zkušenosti mohu říct, že se učí nejen děti, ale i já.

tím místem je poměrně velké indoor hřiště na zličíně – beckiland. v titulku má beckiland, že jde o zábavní centrum, což je určitě pravda. spousta prolejzlaček, skákací hrady, vláček, jeskyně, trampolíny, balónky, skluzavky, koloběžky, lezecké stěny, sítě a obrovský prostor na cokoliv. tedy snad vše, co takové dítě k zábavě potřebuje. však minule tu naši dva skřítci vydrželi sedm hodin.

osobně v tom ale vidím mnohem víc. beckiland, nebo jakékoliv jiné centrum tohoto typu, je pro mě skvělým místem na učení. děti se zde skvěle učí samostatnosti, zodpovědnosti,  plnění dohod, vůdcovským schopnostem, fungování ve skupině a samozřejmě všem možným fyzickým aktivitám.

a jak konkrétně to vidím u našich dětí?

 jak se učí samostatnosti?

do beckilandu jezdíme obvykle ve třech (eliška, miki a já), někdy i s dalšími rodinami. o děti se tu zásadně nestarám, jsme domluveni, kde máme základnu a kde obvykle sedím s kafem, notebookem nebo knížkou. je tu spousta atrakcí a možností a nechávám čistě na dětech čemu a kdy se čemu hodlají věnovat. na základně je i jídlo, pití nebo záchody a tak si program volí naprosto sami.

myslím si, že největší radost zde mají právě z této samostatnosti a prostoru, který zde po všech stránkách mají. není pro nás úplně lehké dětem takovýto prostor v každodenním životě vytvořit a nechat jim tuto svobodu na tak dlouho. zde si ji užívají plnými doušky.

jak se učí fungování ve skupině?

 tohle je cenná lekce nejen pro děti, ale i pro mě když je potají pozoruju. tím, že jsou děti odkázány sami na sebe, pokud se nechtějí bavit sami (což samozřejmě také mohou), musí se umět dohodnout. minimálně na tom, co budou dělat teď a co potom. občas jsou atrakce, které jsou super pro elišku (4 roky), ale moc náročné pro mikiho (2,5 let). sledoval jsem je minule schovaný za sloupem, jak tuhle situaci vyřeší. eliška moc moc chtěla na pěti metrový tobogán, ale miki od minule věděl, že neumí potom vylézt zpátky a navíc se v tobogánu i trochu potloukl.

vymyslely to tak, že eliška zavedla mikiho do koutku pro děti do tří let, kde ho to bavilo a domluvily se, že tam na ni počká. sama pak odběhla na „svůj“ tobogán, párkrát ho sjela a vrátila se pro mikiho. objaly se a vyběhly na další společné atrakce. za sloupem se mi chtělo zamáčknout slzu :)

tento postup od té doby opakují. a další takové situace nabízí i hraní ve větší skupině dětí. občas se někdo rozhodne, že ho to s ostatníma nebaví a buď jde skupina s ním na něco jiného, nebo nejde a je na něm, zda si bude raději hrát sám nebo se podřídí. takových situací nabízí zdejší prostor hodně a vždy se děti domluvily k vlastní spokojenosti. nikdy za mnou nepřišly s tím, že by si s nimi někdo nechtěl hrát. ať to vyřešily jakkoliv, vždy byly všechny spokojené.

děti zde rodiče vlastně nepotřebují. to je supr.

jak se učí dodržování dohod a zodpovědnosti?

tady není beckiland ničím specifičtější než jiné místo. dohoda je dohoda a ta se dodržuje. ale výborně mi zde zafungovalo přijetí zodpovědnosti u mikiho. čerstvě potom, co přestal nosit pleny jsme udělali dohodu, že se bude chodit pravidelně hlásit a že budeme chodit na záchod. když nepřijde, tak mi to nevadí, ale může se stát „nehoda“. a to víte, že se stala. mikimu v zápalu hraní nepřišlo důležité se chodit hlásit a tak když to ně něj přišlo, ne vždy stihl doběhnout.

převlékali jsme toho dne snad třikrát, ale myslím, že dobře pochopil smysl dohody a zodpovědnost za její nedodržování. na příští návštěvě se chodil hlásit pravidelně (a eliška hlídala, že se tak stane), aniž bych tu dohodu musel opakovat. tato lekce se mi moc líbila.

tohle nepíšu jako nějaké PR tohoto zábavního parku,  ale jako svoji zkušenost, kterou jsem udělal náhodou právě zde. stejně tak lze k učení se využít jakýkoliv jiný prostor. mnohem víc než zábavní centrum mi to přijde jako centrum pro učení se. dětí i rodičů.

1 komentář u „zábava nebo učení?

  1. Skvělý příspěvek, děkuju. Mohla jsem si zavzpomínat, jak jsem i já se zatajeným dechem sledovala svého synka, jak poznává svět. A držela ruce v kapsách, abych mu, jako matka ochranitelka, ihned neběžela na pomoc, když se dostal do nějaké patálie.
    Jsem přesvědčena, že takové vedení je správné – dát volnost, ale bezpečnou.
    Díky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.