na návštěvě v lesní školce

tak jsme se konečně dočkali a zažili si na vlastní kůži den v lesní školce. už dlouho to zajímalo jak nás (moji ženu i mě), tak děti samotné (3 a 5 let), které si neuměly představit školku bez školky :-) druhou říjnovou sobotu jsme se tak zúčastnili akce EduFórum na návštěvě v lesní školce a škole ZeMě. v devět ráno jsme se sešli dle plánu v řevnici. někteří jeli vlakem s průvodci už z prahy, my přijeli vlakem z berouna a byli i tací, co cestu vážili z mnohem větší dálky, třeba z tábora nebo z českého ráje.

den jsme strávili dopolední cestou lesem s přestávkami na představení se, povídání, písničky, hry a pohádky. vložené do cesty to bylo vskutku nenásilně a přirozeně. kolem dvanácté jsme dorazili ke školkovému zázemí – louka, srub, jurta a tee-pee, kde jsme si před obědem vše prohlédli a zejména škola byla pro mě fascinující :-) k obědu jsme měli fantastickou zeleninovou polévku s domácím chlebem a salátem a poté jsme se rozdělili. děti měly pohádku a tvoření z přírodních materiálů v jurtě a dospělí povídání v tee-pee. ani nevím, jak ten čas uběhl, ale najednou byly tři hodiny a přišlo tak rozloučení se a cesta na vlak.

tolik strohý popis dne, který nemusí být až tak zajímavý. rád bych se ale podělil o své vnímání a subjektivní dojmy z tohoto dne. co na mě osobně zapůsobilo a čeho jsem si všiml. postřehy jsou seřazeny tak, jak přicházely a jak se mi zpětně vybavují. žádný velký ordnung v nich nehledejte :-) 

spojení s přírodou

naprosto nejsilnější motiv z celého dne. u lesní školky a školy se to jaksi dá čekat, ale nešlo jenom o prostředí, jako spíše o niterné přesvědčení průvodkyň, motivy písniček nebo příběhů ze školky a zejména hodnotový systém, který jsem vnímal.

toto byl pro mě osobně dost silný zážitek jak pozitivní, tak s otazníkem. v části svého já jsem se s tím vším velmi ztotožňoval a cítil, že takto to je principiálně správně (podobný pocit, jako když jsem před patnácti, dvaceti lety četl foglara), ale také mě napadalo, jestli to není „už moc“, jestli se tímto přístupem neuzavírám (a tím pádem i své děti) okolí a realitě dnešního světa a neutíkám tak do jakéhosi „kláštera“ nebo „ráje“.

tím, že to na mě působilo „s otazníkem“ neznamená, že by to bylo negativní, ale to, že lesní školka, respektive minimálně lesní školka ZeMě, rozhodně není pro každého a je to rozhodnutí s větším dopadem, než se rozhodnutí o výběru školky může zdát.

jako vhodná cesta se mi jeví docházka 2-3 dny v týdnu nebo blokové návštěvy školky. třeba i tábory s tímto zaměřením.

nicméně spojení s přírodou mělo i příjemné praktické body, které velmi oceňuji. ať již ve formě pravidel školky, přizpůsobování her a aktivit počasí a ročnímu období nebo i prostého odnášení zbytků jídla na kompost.

přítomný okamžik

velmi příjemně na mě působilo připomínání přítomného okamžiku dětem. to dnes chybí nám všem, dospělákům, stejně jako dětem. vnímání toho, co se děje právě teď, jak se právě teď cítím a jak bych to pojmenoval, je pro děti obrovský přínos. aniž by si to třebas někdo vůbec uvědomoval.

škola jako před sto lety

silně jsem vnímal třídu a prostory školy. pro tyto potřeby slouží srub a jeho místnost(i). úplně jsem si představil začátek dvacátého století a malotřídku někde v horách. vybavovaly se mi želary, tomáš baťa a obecná škola. nevím proč :-) co ale vím, že jsem záviděl školákům, kteří se zde učí, přesně toto bych chtěl sám zažít. obsah upřednostňovaný před formou a zároveň jistou intimitu a jednotnost celé třídy, pokud (spolu)pracuje v takto malých a přitom útulných prostorách. musel sem si sednout do lavice a nějakou chvíli vnímat, jaké by to asi bylo…

neostýchavé a sebejisté „místní“ děti

ve školce jsme mimo dětí, které šly s námi, potkali i děti, které školku a školu navštěvují. jejich sebejistota a otevřenost mě mile překvapily. asi se to dalo čekat, ale člověk je přeci jenom zvyklý, že když někam přijde, místní děti začnou být ostýchavé nebo se předvádět. zde jsem neviděl ani jedno z toho, naopak, co jsem viděl mi přišlo jako lidská přirozenost.

rozkvétání dětí

to mě přivádí i na pohled na naše děti. které se ještě ráno u vlaku styděly, aby za pár minut už lezly po stromech, vymýšlely hry, zpívaly nebo tvořily. ne, že bych to neviděl nikdy před tím, ale zde jsem navíc cítil i podporu tomuto otevírání ze strany přítomných rodičů a průvodců, mnohem více prostoru pro takové objevování a rozkvétání. pocházím z vesnice, kde i to lezení po stromech bylo naprosto běžné, ale jakmile v dnešní době začnou děti někam šplhat a lézt, spolehněte se, že uslyšíte „spadneš!“, „okamžitě dolů!“ a „tam se neleze!“. zde to bylo jiné, existují pravidla typu, že průvodce nikomu nepomáhá na strom, že průvodce vždy musí vidět dítě a dítě průvodce, že k ohni stojíme vždy čelem nebo že víme, kde klacek začíná a kde končí. ale žádné zákazy, které by prostor pro růst omezovaly. velmi příjemné pozorování.

všechno jde, stačí skutečně chtít

dalším prvkem, který se celým dnem nesl, byl neodbytný pocit, že všechno jde. že sice existují překážky, které je třeba překonat, ale že rozhodně nejsou nepřekonatelné. naopak, dokonce jsem jasně vnímal, že překážky do života patří, je třeba je vítat a ctít. ale také se jich nebát a s respektem jim čelit. a také je překonávat a zdolávat a jít svou cestou dál. vždyť také motto lesní školky a školy ZeMě zní, že cesta je náš cíl. a pod to se rád podepisuji.

toto jsou nejvýznamnější postřehy, které se mi vryly do paměti. jsem si ale vědom toho, že každý jsme si ze soboty odnesli své vidění a své vjemy a tak určitě doporučuji takový den zažít. a taky si ho řádně užít!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.