nedávno jsem psal o tom, jak jsme měnili školku. cílem příspěvku, stejně jako celého webu je inspirovat ostatní a sdílet zkušenosti. po tomto příspěvku se mi ohlasů dostalo dost a za diskuse jak zde, tak ve facebookových skupinách, jsem rád. v podobné situaci se určitě ocitlo nebo ocitne více rodičů a v přemýšlení jim může pomoc, když vidí, jak to (ne)funguje jinde. a pokud sami ví, co dělat (takovým trochu závidím), určitě nebudou na webech podobný tomuto hledat.

ale mohli by přispívat. a o to chci tímto poprosit…

jeden z komentářů na článek o změně školky byl od paní Marie:
„Souhlasím s paní Tínou. Tolik času mimo rodinu malým dětem neprospívá. Rodina, jak rodiče, sourozenci, babičky, dědové, tetičky strýcové, Ti jim dají tu pravou lásku a to je víc nežli vzdělání, nebo i pohlazení od cizích lidí ve školce.
Vaše psaní na internetu zabere tolik času, který dětem můžete věnovat. Promiňte to je můj názor.“

a tento názor se mi líbí (až na to psaní na internetu :-))

bohužel však ve svém okolí neznám takovou situaci, kde by širší rodina byla tou „výchovnou a vzdělávací institucí“. osobně jsem to viděl třeba v africe, kdy děti vychovávají všechny manželky jednoho muže nebo třebas i celá vesnice a na „moje dítě“, „tvoje dítě“ se moc nehraje. ale protože mi ne všechny africké zvyky, které s tím souvisí přijdou úplně super (a třeba mnohoženství zase nemusí manželka), zůstáváme doma u tradičnějšího pojetí výchovy a vzdělávání. nicméně prvky komunity by tam patřit měly.

rád bych se tedy inspiroval a učil tam kde to funguje a Vás chci tímto poprosit o odkazy, kontakty nebo příběhy na rodiny, které děti vychovávají společně. jak rodiče, tak sourozenci, babičky, dědové, tetičky a strýcové. a následně se budu pídit po zkušenostech a doporučeních. taková výchova zvláště v dnešní době nových trendů a měnící se společnosti mi zatím dává víc otazníků než doporučení. například
– jak se vyrovnat s rozdílnými názory na výchovu (svobodná výchova vs. autoritativní) v této širší rodině?
– jak skloubit stěhování se za prací mladých rodin s usedlejším životem prarodičů?
– jak se vyrovnává rodina s preferencí dětí ohledně ostatních osob (nechceme tuhle babičku)?
– jak je to rozděleno časově, kdo kolik času dětem reálně dává?
– jak se děti učí?
– jak to vypadá při krizových situacích, které zasáhnou celou rodinu (rozvod, smrt, stěhování, …)?

prostě, jak to celé vypadá v praxi. teoretický koncept si umím představit a z tohoto úhlu pohledu asi znám odpovědi na tyto a další otázky, ale jak je to v praxi? zejména v té dlouhodobé zkušenosti. že to funguje krátkodobě vím a máme vyzkoušeno. ale po týdnu, po dvou už to začíná drobně tuhnout a třeba půlroku v tomto režimu si představit neumím… a tuším, že by to bylo „funkční“ ve smyslu „nějak to funguje“, ale ne ke spokojenosti všech. ba co víc, že by to mělo zhoršující se tendenci, co do vztahů a nálad, a to bych nerad.

proto prosím, máte-li k tématu co říci, pište do komentářů níže či přes kontaktní formulář. budu rád za tipy, kontakty, doporučení, příběhy…

předem upřímné díky!