poslední dobou se velmi často setkávám s rozdílnými názory na výchovu a vzdělávání v rodině, resp. u partnerů. a přijde mi to škoda. upřímná škoda.

dříve jsem to vnímal na kolejích a v práci. mezi páry, které spolu chodily často byly rozdíly v přístupu ke studiu a kariéře. to mi přišlo normální a v pořádku. proč ne. stejně tak to konec konců máme i my se ženou, kdy já jsem více studijní typ, který se vzdělává rád a jája (moje žena) už od dob studií sebevzdělávání nijak nepřehání a svůj drahocený čas věnuje jiným prioritám.

jiný úhel pohledu ale přichází jakmile do hry vstoupí děti.  znám čtyři běžné přístupy.

1) téma nějakého přístupu k výchově a vzdělávání je tabu. nikdo ho neřeší a intuitivně se chová tak, jak má naučeno. z domova a ze společnosti.

2) oba vnímají, že existuje něco jako různé přístupy k výchově, ale není to společný zájem. v přístupu k dětem je jeden z páru dominantní a druhý z páru má doma trochu jinou roli. třeba tvrdě pracuje a rodinu živí.

3) oba jsou „uvědomělí“, na přístupu k výchově a vzdělávání se umí domluvit a ve větší či menší míře potom také dodržovat a žít..

4) každý z partnerů si je vědom důležitosti přístupu k výchově a vzdělávání, ale každý má jiný názor a dle toho se k dětem chová.

dále se to skvěle větví v případě babiček a širší rodiny, o tom jindy.

osobně se řadím mezi třetí skupinu. s jájou se na tohle téma dlouhodobě bavíme, ne ve všem se 100% shodneme a rozhodně ne vždy se nám náš záměr daří realizovat. chceme v tom být lepší, ale také jsme chybující.

co mě ale poslední dobou překvapilo je poměrně velký počet párů, kteří shodu nemají. z mého pohledu to jsou kategorie 2 a 4. typicky se jeden z páru vzdělává, funguje s dětmi víc na partnerské bázi a má obavy zda klasický vzdělávací systém je to nejlepší, co pro své dítě může udělat. děti to vnímají, ale ve finále to jde na úkor druhého z partnerů, který vyznává více autoritářský režim. ten „hodný“ totiž dítě zvlčí a ten „zlý“ potom musí přitlačit, aby děti zase srovnal. nůžky se otevírají a zmatek v hlavách dětí roste. jak se mohou učit, co je správně a co špatně? na čem mají ve svých hodnotách a principech stavět?

no a co s tím?

mám upřímné obavy, že toto není JEN problém přístupu k dětem, ale že jde o něco víc. nevěřím, že pokud se partneři neumí shodnout na přístupu k výchově a vzdělávání k dětem, že je to jediná zásadní neshoda, kterou mají. naopak, myslím si, že je to jenom špička ledovce. na druhou stranu ideální špička ledovce pro vyřešení všeho na pozadí. co víc může dva lidi spojit než společný cíl, co víc může dva lidi spojit než upřímná starost o budoucnost svých dětí.

pokud se třeba v druhé nebo čtvrté kategorii poznáváte, doporučuji jediné. uvědomit si to. tím myslím UVĚDOMIT SI TO. celou situaci v souvislostech. jakmile dojde k uvědomění si toho a uznání situace, je téměř vyhráno. alespoň z pohledu dětí. když si dva lidí uvědomí, že mají problém a že je pro něj důležitý, chtějí jej řešit. a kdo chce, nachází způsoby. často stačí dlouhé a upřímné povídání. kdo na to nemá odvahu, může začít naslouchání druhých (ideální se k tomu jeví rodičovské skupiny, které poslední dobou vznikají) nebo povídáním si s prostředníkem (záměrně se vyhýbám slovům jako kouč nebo psycholog). i těchto možností se dnes nabízí víc a víc… stačí si to tedy jenom uvědomit. buďme prosím vědomí…