chvíli mi trvalo, než jsem si to uvědomil a další chvíli, než jsem to začal skutečně vnímat a chovat se dle toho. svoboda a volnost jsou dva naprosto odlišné pojmy. možná právě toto nepochopení je příčinou tak vášnivých diskusí mezi vyznavači „klasické“ výchovy a „klasického“ školství a lidmi, kteří se snaží šířit nebo žít myšlenky jiných přístupů v těchto oblastech. můžeme jim říkat „alternativní“, i když jen z důvodu, abychom si zde lépe porozuměli. otázku co je alternativní a co přirozené nechám na jindy.

a je jedno, jestli tyto diskuse vedete se svými rodiči o výchově svých dětí (jejich vnoučat), s učitelkou v mateřské školce o pravidlech třídy sluníček nebo třeba v internetové diskusi pod článkem nevýchovy.cz.

věřím, že ve finále chceme všichni to samé, a to šťastné dítě.  a ono to nejde tak hladce, jak bychom chtěli. doma to nefunguje jako v knížkách, školy nám nepomáhají, nerozumíme si v tomto tématu s přáteli a třeba i partnerem, atd.

důvodů je víc a já osobně věřím v tyto:
– bojíme se zodpovědnosti, například si neumíme vybrat z dnešních možností a rozhodnout se
– bojujeme s vlastním egem (kapitola sama pro sebe)
– neumíme komunikovat, jak říct, co skutečně myslíme, tak naslouchat druhým a slyšet tak, co vlastně říkají
– nemáme jasno v tom, proč máme děti a jaká je naše role (koho by taky napadlo se na toto ptát…)
– pleteme si pojmy svobody a volnosti

a právě tomu jak poznávám svobodu od volnosti já, bych rád věnoval tento příspěvek. ono se to ve finále netýká jen dětí, ale mnohem víc nás samotných. zvlášť těch, co se jako já ohání hodnotou „svobody“ jako athos a porthos mečem dohromady :-)

tedy, já to mám takto:

• svoboda i volnost jsou pro mě zejména vlastní rozhodnutí. svobodná rozhodnutí jdou neoddělitelně se zodpovědností, která z jejich důsledků plynou. stěžovat si tedy mohu jen sám na sebe, pokud obviňuji někoho jiného, není to o zodpovědnosti a tím pádem ani o svobodě.  dítě tak může projít kaluží, když se tak rozhodne, nicméně u nás ví, že tím končí výlet a jdeme okamžitě domů a převlíknout. přitom není třeba se rozčilovat.

• svoboda má hranice, volnost nikoliv. svoboda má svá pravidla. zejména u dětí (a i třeba v práci v týmu) jsou jasná a dodržovaná pravidla nezbytná. děti jsou bez hranic ztraceny. tím jak rostou a dospívají je nezbytné posouvat hranice a vytvářet tak prostor pro růst. volnost je z tohoto pohledu pro mě anarchií, kde je vše možné. a tak i u nás jsou pravidla. děti třeba mohou dělat co chtějí na zahradě (i když se o rostliny někdy bojím), ale nesmí bez dospělého za plot.

• hranice vytváříme spolu. to mi přijde na svobodných principech nejdůležitější. a když je spolu nevytváříme, je třeba je vysvětlovat. kdo se někdy k dítěti choval jako partnerovi, ví, jakou sílu má smysluplný argument a naopak, jak dítě reaguje a pravidlo si (ne)bere za své, pokud sami nevíme proč a důvod si narychlo vymyslíme. kdo by přiznal, že pravým důvodem je třebas naše pohodlnost, že? ale divili byste si, i toto je pro dítě smysluplný důvod. na druhou stranu ale čekejme to samé, a respektujme to, od našich dětí. u příkladu s chozením za plot je důvodem bezpečnost a auta, kdy řidiči mohou malé děti přehlédnout, zato dospěláka vidí. a děti ví, že až budou o něco vyšší a řidiči je dobře uvidí, budou tam moci také samy chodit.

• svoboda vyžaduje respekt k druhým. volnost respekt pošlapává. uvědomění si, že stejně jako jsme svobodní my sami, je svobodný i ten druhý je podstatné. zejména pro děti, které jsou od přírody sebestředné a potřebují si projít obdobím „já“ stejně tak, jako obdobím „my“. naše děti se tak občas snažíme postavit do bot „těch druhých“. „co by sis teď myslela, kdybys byla janička?“. „kdybys byl na návštěvě u honzíka, chtěl bys, aby Ti půjčil svoje hračky?“

• můžu, ale nemusím. uvědomění si tohoto, je pro svobodu a její podporu také velmi důležité. například když jsem studoval v anglii, dostávali jsme spoustu domácích úkolů. každý den klidně deset různých. mohli jsme je udělat, ale nemuseli. nikdo se po nich nesháněl. kdo je ale udělal, učitelka mu je za odměnu opravila. jak by tento princip fungoval v našich školách? první dny si umím představit, po pár měsících tohoto režimu bychom možná byli sami překvapeni.

tolik ty nejzásadnější postřehy k tématu svoboda versus volnost. vůbec se zde nezabývám rozdíly mezi svobodnými přístupy ve výchově nebo svobodným vzděláváním. rozdílům mezi těmito přístupy a klasickým přístupem se víc než dost a víc než kvalitně věnuje např. svoboda učení. vřele doporučuji.

co jsem zde chtěl naznačit je to, že svobodu se teprve učíme žít. my, stejně jako naše děti. nikdy v historii jsme jí neměli tolik jako právě teď. a nikdy v historii nás nikdo neučil s ní zacházet. ono to není tak jednoduché a bohužel už ani přirozené. buďme proto otevřeni a učme se jí samy a učme ji i naše děti. a nepleťme si ji s volností…