tahle otázka padla na semináři s vratislavem hláskem. respektive k ní celý seminář v mých očích směřoval. dítě se učí tím, že pozoruje. doslova nasává vše kolem sebe jako houba. neumí ještě rozlišit mezi prospěšným a neprospěšným a tak bere a hltá všechno, co kolem sebe vidí. no a koho vidí první roky života, kdy je proces učení nejintenzivnější, nejčastěji?

samozřejmě, jsme to my, rodiče, kdo jsme v této fázi naprosto a jedině zodpovědní za to, co se dítě bude učit. my máme hodnoty, my máme způsoby chování, my dítěti vytváříme prostředí, vybíráme domov, školky, kamarády, co bude jíst a jak bude trávit čas. nikdo jiný. my tvoříme jediný svět, které dítě vnímá. tohle uvědomění je naprosto super a také naprosto k zbláznění zároveň.

super je, že vše máme ve svých rukách. nikdo (ano, ani systém okolo nás) toto neovlivní, je to jen a jen naše rozhodnutí. či přesněji výsledky série každodenních rozhodování. pro jistotu, také „být pasivní a nechat to na školách“ je rozhodnutí a to velmi silné!

k zbláznění je toto zjištění při uvědomění si celé šíře zodpovědnosti, kterou tímto máme versus to, co sami umíme a můžeme tedy „školit“. jaký život žijeme? jak jsme s ním spokojeni? máme jasno ve svých hodnotách? chováme se k ostatním tak, jak chceme, aby se chovali ostatní k nám? stavíme na pocitech nebo racionálních datech? žijeme tam, kde chceme žít? děláme to, co chceme dělat? jsme šťastní? a co integrita, jsme v souladu s tím, co si myslíme, čemu věříme, kdo jsme a co ve skutečnosti děláme?

to může jednoho pěkně vystrašit, zvlášť když už má děti a je k sobě upřímný…

no jo, ale co teď s tím? když ještě nemám děti, je to vcelku hratelné. mám prostor o tom popřemýšlet a nějak se rozhodnout. minimálně si později nemůžu stěžovat, že „toto jsem nevěděl“.

ale co když už mám děti, co teď?

samozřejmě nemohu vám říkat, co má kdo dělat. dokonce si myslím, že už nyní nesouhlasíte s něčím z výše zmíněného (což vůbec není špatně, naopak) natož, abyste tu hledali řešení. ale rád přispěji s tím, jak to mám já, čemu věřím a o co se snažím. třeba to někoho inspiruje.

abych mohl vychovávat a učit své děti, musím se nejdříve stát dobrým učitelem. abych se mohl stát dobrým učitelem, musím umět to, co chci děti naučit, co jim chci do života předat. a když chci, aby měli plnohodnotný a šťastný život a podpořit vývoj jejich osobnosti, musím žít plnohodnotný a šťastný život a rozvíjet svoji osobnost. to je moje cesta.

zní to dost paradoxně, ale abych mohl děti něco naučit, musím se v první řadě učit já. a to ne tak úplně školní znalosti, ale měl bych se učit o sobě, komunikovat, žít své hodnoty, být šťastný a také dělat chyby a neopakovat je – učit se z nich. naštěstí se dnes roztrhl pytel s knížkami, cédéčkama, kurzy (i těmi online), webovými portály a komunitami s tématikou osobního rozvoje. oproti generaci našich rodičů máme ohromnou výhodu a plnou paletu možností jak na sobě pracovat.  osobně nejhodnotnější mi dnes přijdou věci jako nenásilná komunikace, všímavost (mindfulness), koučovací techniky, vnitřní integrita, respekt (např. projekt respektovat a být respektován), meditace, přijímání zodpovědnosti, ale také otevřenost a upřímnost jako hodnoty, na kterých se dá stavět.

to už máme každý jinak, každý jsme přece jiný a chceme jinak vychovávat své děti, ale princip „já učitel“ je pro nás všechny stejný.

věříte tomu?

a co s tím uděláte?