čekal jsem, že se tématu „jak a kde vzdělávat naše děti“ budeme u nás doma věnovat trochu později, při výběru školy, ale nakonec nás to dostihlo už nyní, kdy máme dvě děti ve školce (elišce bude pět a mikimu jsou tři) a třetí v pořadí, štěpánek, má zatím úplně jiné priority :-)
máme celkem jasno v tom, že klasická základka se svými známkami, trestáním chyb, uni-přístupem snad ke všemu možnému, podceňovanými a tím pádem časem demotivovanými učiteli a na dnešní dobu zastaralým systémem výuky nám, resp. našim dětem vyhovovat nebude. máme kolem výběru typu vzdělávání na úrovni základní školy hodně otazníků a nejistoty, ale rozhodování jsme zatím oddalovali a doufali, že se školkou není co zkazit, že je vlastně jedno, kde si děti „hrají“.
do státní nám elišku ani mikiho napoprvé nevzali a tak první rok chodil každý do nejbližší soukromé školky a byli jsme tak nějak všichni spokojeni. výběr byl učiněn na základě lokality, nějaký peníz to stálo a bylo to vcelku dobré a fajn. vloni byla eliška ve státní a letos v září se k ní přidal miki.
loňský rok byl u elišky co do nadšení ze školky střídavý. do školky většinou ráno nechtěla, aby zase odpoledne tvrdila, že tam chce být jako poslední. čekali jsme, že až tam bude chodit i miki a budou spolu v jedné školce bude to lepší. víme, že státní školka má svá omezení a limity, ale každý sám o sobě nám nepřišel tak zásadní, abychom o změně školky uvažovali. navíc stojí tři stovky měsíčně a to je přece paráda, no ne?
od září to ale probíhalo trochu jinak, než jsme si představovali. eliška dostala novou paní učitelku, na kterou si nehodlala zvyknout a tak školkový styl „ona si zvykne“ jaksi nefungoval. respektive fungoval by, přesně tak, jak funguje v našem státním vzdělávání povětšinou. zlomíme dítě tak, aby dělalo, co chceme. však si zvykne…
tyto každoranní hysterie, kdy se eliška budila se slovy „já nechci do školky“ a pokračovaly scénami na školkové chodbě a třídě pro nás byly impulsem zamyslet se nad tím vším. zamyslet se, co vlastně chceme a proč. co pro to umíme a chceme obětovat. co je vlastně důležité a co není. no a taky nad tím, co s tím uděláme. Pokračování textu jak jsme měnili školku →