„nemůžeme zůstat slepí vůči faktu, že dítě je ve své podstatě egoista. na nikom jiném nezáleží. pokud je ego spokojené, dostáváme to, co nazýváme dobrem. pokud ego strádá, dostáváme zločin.“

tohle jsem si nedávno někde přečetl. a fakt že jo! víme to všichni a málokdo z nás to umí pojmenovat. tak nějak chceme, aby to bylo jinak, aby se – právě to naše – dítě dělilo s ostatními, myslelo na druhé a nebylo tak „ošklivě“ sobecké. a i když se tak děje a dítko se chová tak krásně nesobecky, jsem přesvědčen, že je to jen proto, že za to bude pochváleno nebo jinak odměněno.

dítěti patří celý svět. a přesně tak to je správně. musí to tak být. jak jinak by mohlo poznávat a učit se než přes svoji vlastní zkušenost. ono je to jediné, co existuje a od narození má jedinou přirozenost. přežít. k této přirozenosti nepatří žádný z našich sociálních návyků a zvyků. bohudík. vše, naprosto vše, co se objeví v okolí dítěte vnímá skrze sebe a své potřeby a dle toho také reaguje. Pokračování textu egoista →

mám jeden rest. před časem jsem psal o jak jsme měnili školku, o procesu výběru a také o stav po dvou měsících. nechtěl jsem se nechat unášet (jak to mám ve zvyku) a tak jsem si slíbil, že pár měsíců poté se k tomuto tématu vrátím a zkusím se na novou školku podívat s odstupem a hlavně s větší zkušeností.

a přihrál mi k tomu i dotazník zpětné vazby, který jsem ze školky nedávno dostal a vyplňoval. mimochodem, už jen to, že školka posílá dotazník zpětné vazby mi přijde hodně v pořádku.

a řeknu Vám, bylo těžké najít věci ke zlepšení nebo doporučení na změnu. jediné, co jsem vyplodil byly jisté organizační nedokonalosti ohledně náhrad docházky a ohledně platby dopravy (školník naše děti každý den vozí od vlaku do školky). a upřímně, to mi při celkovém zamyšlení a pohledu „ze shora“ přišlo nicotný až zanedbatelný.

děti jsou zde stále šťastné, takže kdyby nic jiného, není stejně co řešit. a tím „šťastné“, myslím opravdu šťastné. eliška (5) se před měsícem doslova hádala s doktorem, co ji chtěl dát sádru na nohu, že chce jen obvaz, aby mohla chodit do školky a tvořit.
a i když jsou miki a eliška úplně rozdílní, oba si zde našli svůj prostor a těší se tam. toto jediné by nám ke štěstí stačilo. Pokračování textu změna školky / po půl roce →

poslední týdny a měsíce jsem tento web zanedbával, což mě mrzí. na druhou stranu, věnoval jsem se důležitějším věcem, takže mě to mrzet vlastně ani nemusí :-)

ne, že by můj zájem o otázky vzdělávání dětí odpadl, ale nutno říci, že tím, že jsme našli pro naše děti – z našeho pohledu – ideální kombinaci školky (později školy) a rodinného rytmu, považuji otázku „jak na to?“ pro sebe vyřešenou a intenzita zájmu trochu opadla. mimo to zde existuje stále větší a větší množství aktivit, webů, seminářů a hlavně lidí, kteří dokáží dát otázkám vzdělávání více kvality. a to je super.

to, co rozhodně neopadlo jsou ale postřehy z dění okolo sebe, okolo dětí, škol a školek, ale zejména postřehy okolo rodičovství. časem se krystalizuje pohled na vše okolo (však to sami dobře znáte) a to, co mi vyskakuje na mysl poslední dobou jsou otázky komplexity a celistvosti všech témat. jako bychom v tématech zabředávali do stále větší a větší specializace a byli většími a většími odborníky, ale tou hloubkou nám mizí šířka. a šířka záběru je pro mě pro život klíčovější. Pokračování textu redefinice rodinného vzdělávání? →

v říjnu jsem zde popisoval náš proces změny školky a aby nezůstalo jen u hurá akce, chci popsat náš pohled po dvou a za čas i šesti měsících od změny.

pro připomenutí. máme dvě děti školkového věku, elišku (5) a mikiho (3). zažily rok v soukromé školce (nevzali je tehdy do státní) a eliška i jeden rok ve státní. no a protože září loňského roku už eliška nerozdýchávala úplně dobře (a my také ne), začali jsme se zabývat otázkou, zda je pro naše děti toto ta pravá školka. domácí vzdělávání jsme zamítli už dříve neb se staráme doma ještě o jejich mladšího brášku, který také vyžaduje svou speciální – ne úplně běžnou – péči a taky pro to, že na domácí vzdělávání – bohužel – nemáme zatím odvahu.

došli jsme k závěru, že současná školka není tou správnou volbou pro nás, hledali jinou a našli. od poloviny října, tak chodí do hlásku.

ještě chci zdůraznit dvě důležité věci
– vím, že jsou děti (a rodiče), kterým státní školky vyhovují, že jsou mezi státními školkami dobré a lepší a že učitelky ve státních školkách dělají co mohou (ale občas bohužel nemohou, i když by chtěly). byl bych asi i rád, kdybychom my patřili mezi ty, kteří jsou se státní školkou spokojeni. a trochu závidím těm, co to tak mají. u nás to tak ale prostě není.
– nedělám žádnou reklamu školám hlásek (myslím, že tam ani o tomto blogu neví) a co se dnes čte pěkně, zítra nemusí. píši jen to, co si aktuálně myslím.

Pokračování textu nová školka / stav po dvou měsících →

jak jsem psal v minulém příspěvku, velmi mě v díle Janusze Korczaka zaujala myšlenka „kamarádského soudu“, kterou realizoval ve svém domově sirotků. podobné koncepty jsou samozřejmě ve všech demokratických a svobodných školách, takže v tomto smyslu nic nového. nicméně mám neodbytný pocit, že je to myšlenka více než inspirativní pro jakoukoliv dnešní i budoucí komunitu (rodinu, školu, kroužek, …) a tak Vás s ní chci seznámit.

hned na začátku je třeba říci, že koncept kamarádského soudu si i v domově sirotků prošel svým vývojem (což je vidět ze „soudních zpravodajů“, které byly vydávány), tj. od počátečního nadšení, přes jistou degradaci, pozastavení na téměř půl roku až po vylepšení a akceptace myšlenky dětmi. a tedy ne každý ideál je pro praxi použitelný a proto i tento příspěvek má pouze inspirovat, nikoliv být jakýmkoliv návodem nebo snad doporučením.

Korzcak věřil, že se soud může stát zárodkem zrovnoprávnění dítěte, že přivádí k ústavě a nutí k deklarování práv dítěte, což v letech, kdy vznikal (1910-1914) rozhodně nebyl standard (a kdo ví, jak to vlastně máme dnes). věřil, že dítě má právo na to, aby jeho záležitosti byly brány vážně (ať už se nám zdají jakkoliv banální) a aby byly spravedlivě řešeny. Pokračování textu Janusz Korczak / kamarádský soud →

hned, jak jsem tu knížku rozečetl a dal prvních pár stránek, věděl jsem, že jsem narazil na poklad (to jsem ostatně tušil už díky doporučení Františka Tichého, který mi knihu věnoval). hned jsem také věděl, že o té skvělé knížce chci určitě napsat a říct ostatním, by věděli, že něco takového vůbec existuje. dlouho jsem ale čekal na nápad, jak takový článek vlastně uchopit. jednak, aby nezněl moc obecně a taky abych nepřepisoval knížku. výsledek už posuďte sami, ale není důležitý. budu rád, když vzbudím zájem u těch z Vás, co Janusze Korczaka neznají (stejně tak jako donedávna já) o jeho dílo a myšlenky.

nejde totiž o nějaké filozofování bez praxe. jde o zkušenosti téměř sto let staré, na kterých staví například i Přírodní škola nebo které najdete aplikované později třeba v Summerhillu (čímž nechci tvrdit, že se Neill inspiroval u Korczaka, ale to, že principy, na kterých oba staví jsou více než podobné). tedy věci, které dnes objevujeme ve vztahu k přístupu, výchově a vzdělávání dětí popisoval – a hlavně žil – tento polský pediatr, pedagog a spisovatel už na začátku 20.století. pro mě těžko uvěřitelné…

pokud jste již Korczaka četli, nebude to pro Vás nic objevného. jestli jeho jméno slyšíte (pardón čtete) poprvé, doporučuji pokračovat… Pokračování textu Janusz Korczak / jak milovat dítě →

při posledních povídáních nejen s našimi dětmi mi to došlo. všichni máme jedno společné. resp. určitě máme společného mnoho, ale jedna věc moji pozornost upoutala. každý vidíme svět ze svého úhlu pohledu. vidíme „já-svět“. jakoby nám pár týdnů po narození někdo nasadil kontaktní čočky s „já-filtrem“ a od té doby už nevnímáme svět, ale sebe-a-svět.

možná to pro Vás není žádná novinka. ale zkuste si uvědomit, že tento filtr, tento pohled na svět mají i děti. Vaše děti!

možná taky žádná novinka, ale pro mě byla. když si tento fakt uvědomím ve všech svých souvislostech a každodenních situacích – aha -, musím hodně věcí přehodnocovat.

v kontrastu pozoruji sám sebe i ostatní rodiče, učitele a další dospěláky, jak s dětmi komunikují. „říkal sem ti…“, „je to důležité…“, „to není hezké…“, „rád bych abys…“, „takhle to funguje, víš“, …

„no a co?“, musí se v duchu ptát každé dítě. stejně jako bychom se ptali v duchu my, kdyby na nás třeba šéf mluvil tímto způsobem. no a co já s tím? co to pro mě znamená? to už v těch komunikacích neslyším, ale bez toho je informace nepředaná…

Pokračování textu já-filtr →

nedávno jsem psal o tom, jak jsme měnili školku. cílem příspěvku, stejně jako celého webu je inspirovat ostatní a sdílet zkušenosti. po tomto příspěvku se mi ohlasů dostalo dost a za diskuse jak zde, tak ve facebookových skupinách, jsem rád. v podobné situaci se určitě ocitlo nebo ocitne více rodičů a v přemýšlení jim může pomoc, když vidí, jak to (ne)funguje jinde. a pokud sami ví, co dělat (takovým trochu závidím), určitě nebudou na webech podobný tomuto hledat.

ale mohli by přispívat. a o to chci tímto poprosit… Pokračování textu prosba na Vás →

možná pro někoho trochu sobecký názor, ale tento úhel pohledu je pro mě ve výchově a vzdělávání dětí nezbytný. nezapomínejme na rodiče (a učitele).  na jejich rozvoj. ať už tím rozvojem myslím vzdělávání a osobní růst nebo relax a nabírání sil, bez kterého prostě nebudou mít energii pro své děti. nikoliv jen „nezapomínejme“, ale dokonce „upřednostněme“ rodiče (a učitele) před dětmi! cílem příspěvku rozhodně není potlačit otázky ohledně výchovy a vzdělávání dětí, ale naopak, upozornit na to, že kvalita výchovy a vzdělávání našich dětí, závisí primárně na nás, naší energii a naší kvalitě, o kterou je třeba také pečovat.

kdo kdy letěl letadlem, ví jasně, jaké jsou instrukce ohledně kyslíkových masek. adults first! první si ji nasadí rodič, až poté ji nasadí dítěti. a dává to jasný smysl. (věřím, že nemusím dodávat, že rodič si masku nasazuje první právě pro to, aby ji mohl nasadit dětem). Pokračování textu adults first →

čekal jsem, že se tématu „jak a kde vzdělávat naše děti“ budeme u nás doma věnovat trochu později, při výběru školy, ale nakonec nás to dostihlo už nyní, kdy máme dvě děti ve školce (elišce bude pět a mikimu jsou tři) a třetí v pořadí, štěpánek, má zatím úplně jiné priority :-)

máme celkem jasno v tom, že klasická základka se svými známkami, trestáním chyb, uni-přístupem snad ke všemu možnému, podceňovanými a tím pádem časem demotivovanými učiteli a na dnešní dobu zastaralým systémem výuky nám, resp. našim dětem vyhovovat nebude. máme kolem výběru typu vzdělávání na úrovni základní školy hodně otazníků a nejistoty, ale rozhodování jsme zatím oddalovali a doufali, že se školkou není co zkazit, že je vlastně jedno, kde si děti „hrají“.

do státní nám elišku ani mikiho napoprvé nevzali a tak první rok chodil každý do nejbližší soukromé školky a byli jsme tak nějak všichni spokojeni. výběr byl učiněn na základě lokality, nějaký peníz to stálo a bylo to vcelku dobré a fajn. vloni byla eliška ve státní a letos v září se k ní přidal miki.

loňský rok byl u elišky co do nadšení ze školky střídavý. do školky většinou ráno nechtěla, aby zase odpoledne tvrdila, že tam chce být jako poslední. čekali jsme, že až tam bude chodit i miki a budou spolu v jedné školce bude to lepší. víme, že státní školka má svá omezení a limity, ale každý sám o sobě nám nepřišel tak zásadní, abychom o změně školky uvažovali. navíc stojí tři stovky měsíčně a to je přece paráda, no ne?

od září to ale probíhalo trochu jinak, než jsme si představovali. eliška dostala novou paní učitelku, na kterou si nehodlala zvyknout a tak školkový styl „ona si zvykne“ jaksi nefungoval. respektive fungoval by, přesně tak, jak funguje v našem státním vzdělávání povětšinou. zlomíme dítě tak, aby dělalo, co chceme. však si zvykne…

tyto každoranní hysterie, kdy se eliška budila se slovy „já nechci do školky“ a pokračovaly scénami na školkové chodbě a třídě pro nás byly impulsem zamyslet se nad tím vším. zamyslet se, co vlastně chceme a proč. co pro to umíme a chceme obětovat. co je vlastně důležité a co není. no a taky nad tím, co s tím uděláme. Pokračování textu jak jsme měnili školku →